Článek
Američan Moby toho už na své hudební cestě vyzkoušel mnoho, od kompozic elektronických přes ambientní až k popovým. Innocents je návratem k písničkové formě, nicméně v mnoha ohledech je i pokračováním předešlého elektronického alba Wait For Me.
Zásluhu na tom, jak novinka zní, má vedle Mobyho i producent Mark „Spike“ Stent. V minulosti pracoval mimo jiné s Madonnou, Lady Gaga, Björk nebo Muse, a tak moc dobře ví, jak se melodie zahalují do zvukové atmosféry tak, aby zněly originálně.
Písničky na albu přinášejí obvyklou porci melancholie a smutku, jak je Moby jako autor umí navršit. Přes ně se ale snaží dostat k melodickým linkám, dbá na ně. Nejvíce se mu to podařilo v sice poněkud patetické, ale jinak až stadiónově znělé The Perfect Life. Hostuje v ní Wayne Coyne a není to poloha, kterou by ve své formaci The Flaming Lips vyznával. Sešlo se to ale náramně, a tak je na světě hymna, která patří k nejsilnějším melodiím letoška vůbec.
A Case For Shame s Cold Specks je jednou z nejhezčích novoromantických balad, pod něž se Moby podepsal. Elektronickou strukturu v ní pročesává klavír, nádherný je zpěv. Almost Home pak táhne až hypnotizujícím výrazem Damien Jurado a spolupodepisuje se tak pod další perlu na desce. Don’t Love Me je zase slušné elektroblues, bytostně moderní.
Na albu je samozřejmě i několik méně povedených míst. Mobymu v jeho tvorbě sice vždy dobře fungují ambientní plochy, na této ambiciózní desce však spíše překážejí. Nepřesvědčivý je i podmračený výraz Marka Lanegana v písničce The Lonely Night, málo jiskřivé a nemnoho povedené.
Album Innocents povšechně nevnáší do tvorby Mobyho nic nového. Neposunuje jeho hudební rukopis a nepokouší se jej ani jakkoliv modifikovat. Vždy však záleží na náladě, s jakou se ho tvůrce ujme. A když Moby tvořil tuto desku, byl melodicky plodný. Kolekce proto přináší několik opravdu dobrých písniček, ke kterým se člověk bude rád vracet.
Moby: Innocents |
---|
Parlophone, 64:15 |