Jak své životní jubileum oslavíte?

Nebudu ho nějak zvlášť slavit, je to příliš vysoké číslo. Ačkoli ho možná oslavím jako druhé pětatřicetiny.

Během kariéry jste zažil začátky v umělecky plodné době, nástup, slávu, v devadesátých letech ústup ze slávy i comeback s písničkou Půlnoční. Přál byste si prožít ještě něco víc?

Žokej Josef Váňa po skončení poslední Velké pardubické řekl, že už dál jezdit nebude. Já říkám, že ještě zpívat chci. Pětadvacátého září jsem natočil svou nejnovější písničku Podzim. Pokud tedy jde o nejbližší cíle, chtěl bych nazpívat ještě písně Zima, Jaro a Léto. Chci zkrátka ještě nějakou chvíli vydržet.

Většina umělců hovoří o šedesátých letech jako o krásných a inspirativních. V čem byla zajímavá pro vás?

Bylo to období začátků, byl jsem hodně mladý a měl jsem příležitost prosadit se. Pop-music tenkrát začínala v malých divadlech a s novými kapelami. Byla to plodná doba, mládež skrz umění v podstatě revoltovala. V té době také v Praze koncertovaly tehdejší světové hvězdy.

Chodil jste na jejich vystoupení?

Když to jen trochu šlo, na koncertech jsem samozřejmě byl. Měl jsem navíc možnost vidět mnohé z nich ve Francii, kde jsem měl angažmá, a v Německu. Vzpomínám si, že jsme s dalšími československými zpěváky v roce 1966 přiletěli na hudební festival MIDEM do Cannes, ještě jsme měli kufry v ruce, ale právě vystupovali The Supremes, takže jsme odchod do hotelu odložili. Mimochodem právě na MIDEM objevil Golden Kids, kde jsem tenkrát účinkoval, majitel pařížské Olympie Bruno Coquatrix a nabídl nám angažmá.

To byla prestižní záležitost…

Bylo to úžasné. Každý den jsme vystupovali a vždy v pondělí přijela nějaká slavná hvězda. Díky tomu jsem mohl vidět Arethu Franklinovou, Donovana, Rolling Stones, Cliffa Richarda, Toma Jonese a další.

Proč jste se rozhodl být zpěvákem?

Původně jsem chtěl být operním zpěvákem. Vyrůstali jsme s bratrem Janem v zákulisí opery v Ústí nad Labem, kam jsme chodili s rodiči. Jednou mě někdo zaslechl, jak si zpívám na chodbě, a upozornil na mě pana dirigenta Viktora Málka. Ten právě připravoval Verdiho Othella, v jehož druhém jednání je dětský sbor. Ten ale v Ústí neměli, a tak udělal pan dirigent neobvyklý krok a part celého sboru svěřil mně samotnému. Bylo mi devět let, premiéra byla v březnu 1953. Dopadlo to dobře a já se stal dětským sólistou.

A proč jste se nakonec nestal operním zpěvákem?

Jako jednu z posledních dětských zpívaných rolí jsem dostal Pasáčka v Pucciniho Tosce. Obyčejně ho zpívá mezzosopranistka, zpěvačka. Pasáček navíc zpívá za scénou, takže se musí moc snažit, aby byl v hledišti dost slyšet. Já ale v té době začal mutovat, bylo mi čtrnáct a hlas se začal měnit. No, a protože jsem zpíval naplno, hlas mi na té roli odešel. Od té doby ho hledám v pop-music.

V devadesátých letech u nás opadl zájem o zpěváky, kteří byli reprezentanty předrevolučního středního proudu. Dopadlo to na vás také?

Ani ne. Nic zásadního jsem nezaznamenal. Možná v tom svou roli sehrál i fakt, že jsem něco podobného už předtím zažil. Bylo to v roce 1969 s nástupem normalizace. I když tenkrát to odnesla především Marta Kubišová, která nemohla zpívat vůbec. V devětašedesátém musely skupiny změnit své anglické názvy na české, některé se rozpadly, mnoho muzikantů mělo problémy, několik jich emigrovalo. Po revoluci 1989 nás tedy nemohlo nic překvapit. Navíc o tom, kdo bude kde hrát, rozhodovali ti samí lidé jako před revolucí. Já jsem ale vystupoval stále, protože nic jiného neumím.

Váš návrat na výsluní v podstatě začal v roce 1999 Hřebejkovým filmem Pelíšky, ve kterém zazněla vaše písnička ze šedesátých let Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě. Souhlasíte?

Máte pravdu, tenkrát se stalo něco nečekaného. Mladí lidé, kterým se písnička líbila, ji vzali za svou a neřešili, že je ze šedesátých let. Totéž se v tom filmu stalo se skladbou Sluneční hrob od Blue Effectu. Zajímavé je, že jsme Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě hráli s kapelou jen v šedesátých letech. Potom už ne, v koncertním programu vůbec nebyla.

On tu písničku ale už dříve objevil již zesnulý zpěvák Jiří Schelinger. V polovině sedmdesátých let, když mému synovi Vašíkovi byly tři roky, k nám přišel na návštěvu. Jakmile uviděl kytaru, chopil se jí a Vašíkovi tu písničku zazpíval. Zeptal jsem se ho, proč zpívá právě tuhle, a on mi odpověděl, že na ni v šestnácti balil holky a moc pro něj znamená.

Kterou svou písničku milujete nejvíc?

Vždycky tu příští. Víte, každá, kterou jsem kdy nazpíval, je pro mě skvost. Mám k nim vztah, jaký má otec ke svým dětem.