Čím si vysvětlujete zájem čtenářů o vaši historickou prózu, ať už jde o román či detektivku z doby gotiky či renesance?

Knížky se píší proto, použiju-li jistou nadsázku, aby se líbily buď literárním kritikům, nebo čtenářům. Ten rozdíl skutečně existuje a mám pocit, že se v poslední době ještě prohlubuje, setkal jsem se dokonce s názorem, že dobře prodávaná literatura je špatná, správná je jen ta, které čtenáři vlastně ani nerozumějí. Na takovou lze navíc získat podporu v podobě různých grantů. Segment literatury určený čtenářů je proto relativně zúžený. I když na pultech leží velké množství knih, těch, po kterých člověk sáhne sám od sebe, zase tolik není…

Jistě to souvisí se smyslem literární práce…

Myslím si, že od nejstarších časů bylo smyslem literatury a umění vůbec dávat lidem víru v dobro a smysl vlastního snažení a bytí. Umění vždycky předkládalo lidem modely postojů. Podle mne by měly být optimistické a pozitivní, protože toho špatného si mnozí v reálném životě prožívají hodně. Literatura by měla přinášet oddech, snění, měla by čtenáře nabít novou sílu. A nemluvím jen o osobním životě.

Spisovatel Vlastimil Vondruška.

Spisovatel Vlastimil Vondruška

FOTO: PRÁVO - Petr Hloušek

Každá literatura má samozřejmě i rozměr společenský. Souhlasím, aby se popisovala i témata znepokojující, jako je brutalita, sobectví, nesnášenlivost, skryté deviace, leč to není podle mne hlavní smysl literatury. Taková znepokojující témata si člověk jednou za čas rád přečte, ale obecně hledá především způsob, jak vnímat současný svět. A ten přece není deviantní, ale je normální a především krásný. A čtenář by ho měl vnímat prostřednictvím srozumitelných problémů.

Které to tedy dneska jsou?

Jsou to problémy skutečně nadčasové – úsilí o hospodářskou prosperitu a národní identitu. K tomu bych snad ještě přidal úvahy, nakolik důvěřovat soudnictví a spravedlnosti. Myslím si, že moje detektivky vyhledávají čtenáři právě proto, že se systém práva drolí do nesrozumitelnosti a formální neschopnosti. Neúcta k zákonům je pořád silnější a silnější, to vidíme na každém kroku. Troufnu si však tvrdit, že většina lidí touží, aby právo mělo jasný smysl a sílu, protože jedině to zajišťuje bezpečí a pořádek.

Můj literární hrdina královský prokurátor Oldřich z Chlumu je příkladem čestného, spravedlivého soudce. Jeho poselství je aktuální a logické. Dobře napsaná detektivka je cosi jako pohádka pro dospělé, kde dobro vítězí nad zlem. Fakt, že se čtenáři vracejí k historickým románům a vůbec optimisticky laděnému typu literatury, vykládám tak, že hledají pozitivní přístup k světu. A to je dobré sdělení.

Nakolik se jako autor setkáváte s tím, že musíte bořit jisté mýty nebo legendy, které jsme zdědili?

Moje teorie je, že smyslem beletrie není prvoplánově bořit mýty, od toho je literatura naučná. Na druhou stranu i historický román by měl přinášet nový pohled na to, o čem vypráví, jinak je to jen vršení slov a vět. Přemyslovská epopej exaktně neříká, podívejte se, ve 13. století byl náš stát silnější než za Karla IV., i když je to pravda.

Jen pozitivisticky popisuju realitu, přičemž si samozřejmě vybírám odpovídající argumenty. Ať si čtenář udělá názor sám. Žádná doba není černobílá, ani naše, ani přemyslovská. Přesto v osudech našich předků shledávám asi více pozitivního, než přináší současný život. Samozřejmě nikoli v rovině materiální, ale morální.

Když se řekne Přemyslovci, má člověk pocit jisté rodové homogenity. Ve čtyřech dílech ukazujete i jejich různost. Kdo vám vychází jako nejvýznamnější postava?

Chtěl jsem postihnout rozdíly jejich povah co nejpřesněji. U každého panovníka jsem se pokusil vyzdvihnout to, co bylo pro jeho uvažování a duši charakteristické. Ale nepíšu jen o nich, ale o celém přemyslovském rodu. Navzdory tomu, že se jeho členové handrkovali o moc a majetek, drželi spolu, když šlo do tuhého. Zájmy národa a země jim byly vždy nad osobní ambice, alespoň většině z nich. Všechny sestry, tety a neteře českých králů, byť byly provdané do ciziny, oddaně pomáhaly svému rodu. Pohled na přemyslovské krále má však i osobní rozměr. Snažil jsem se rekonstruovat jejich život s běžnými radostmi, láskami, touhami a bolestmi, protože i panovník je člověk jako každý jiný.

Ze čtyř králů, o nichž píšu, je mi nejsympatičtější Přemysl I., protože byl chlap se vším všudy. V období zmatků dokázal svou buldočí vytrvalost a vitalitu. Právě díky své povaze dokázal stabilizovat poměry v zemi. Byl to on, kdo pozvednul Čechy mezi nejvýznamnější státy křesťanské Evropy. Byl rytířem tradičního ražení, stále na koni a s mečem v ruce. Ale byl také obratný diplomat.

Vlastimil Vondruška: Král básník Václav II.

Vlastimil Vondruška: Král básník Václav II.

FOTO: nakladatesltví Moba

A jeho následníci?

Jeho syn Václav I. sice vyrostl ve stínu svého velkého otce, ale nijak ho to nepokřivilo. Měl výhodu, že při převzetí vlády se nemusel potýkat s problémy, jaké měl kdysi Přemysl I. A protože měl lepší výchozí pozici, mohl dál stavět. Začal budovat kamenné hrady a města, za něj přišli do Prahy první trubadúři, konaly se první rytířské turnaje a formoval se ideál šlechtického rytířství. Kolonizovaly se lesy a rostly nové vesnice. Prostí lidé získávali nová práva k půdě, která podstatně zlepšila jejich celkový život. Václav reprezentoval nástup moderního trendu feudálního státu a je panovník někdy nedoceněný.

Přemysl Otakar II., toho zobrazuji jako trochu lehkomyslného muže, ale nepřekonatelného ve své odvaze. To, že nakonec prohrál, mnozí historici vysvětlují jeho chybami. Ale pravda je taková, že se pohyboval v určitém prostředí a mnohé události prostě ovlivnit nemohl. Doplatil na to, co postihuje mnoho mocných panovníků, protože v politice existovala závist vždycky. Obdivuhodné ovšem je, s jakou odvahou a rytířskou noblesou nesl i svůj pád.

A Václav II?

Na jedné straně básník a introvert, na druhé vlastně nemocný člověk, jemuž zdraví podlomilo neutěšené dětství. Byl obratný diplomat, vzdělaný a v duši vlastně opuštěný a nešťastný. Ale i když už měl smrt na jazyku, snažil se pro přemyslovský rod zachránit, co se jen dalo. Každý král byl trochu jiný a to vytváří základ toho, aby epopej byla čtivá a nic se neopakovalo. A zcela odlišné povahy mají i ženské hrdinky - Anežka Přemyslovna, Kunhuta a Konstancie či Markéta Babenberská a Anežka z Kuenringu.

V epopeji ukazujete zákulisí mocenských bojů uvnitř království, kdy se král musel ohrazovat vůči těm, kdo ho zrazovali. Kdy král vládl naprosto autokraticky a kdy potřeboval královskou radu?

Středověký panovník nikdy nevládl autokraticky. To je pojetí ze socialistických pohádek Jana Drdy. Celý feudalismus byl postavený na politických dohodách. Základem byl ústní slib, že vazal bude podporovat svého feudálního pána. Povinnosti měl ovšem nejen vazal, ale i panovník. A pokud je porušil, rytíři ho mohli opustit. Představa, že se středověký král mohl chovat jako novodobý diktátor, není vůbec správná. Předivo středověkých politických vazeb mělo však nejen rovinu mocenskou a majetkovou, ale roli hrála i složitá rodová příbuznost. Na ni si tehdy potrpěli mnohem více než dneska my a v naší politice ji vůbec neznáme; leda tak v případě zmanipulovaných zakázek.

Budoucí panovník si od mládí vytvářel okruh stoupenců, na něž se mohl v budoucnosti bezvýhradně spolehnout. S dětmi panovníků byli vychováváni synové nejvýznamnějších velmožů, kteří v budoucnu tvořili zemskou elitu. Podíl na zemské vládě byl ve středověku nejen věcí vlivu, ale byl svým způsobem zábavou urozených. Pro bohaté šlechtice byl život v pohodlí na svém panství nuda. Proto usilovali o úřady, aby byli v centru dění. Ale pozor, tehdy se za výkon zemských úřadů nejen nepobíraly tučné mzdy, ale každý šlechtic platil provoz svého úřadu z vlastních peněz! Pouze vliv totiž mohl přinést zisk v budoucnosti. Existovaly proto skupinové zájmy, kdy se určité rody navzájem podporovaly. Pokud chtěl panovník proti některému velmožovi zakročit, musel to udělat tak, aby získal, jak bychom řekli dnes, širší politický konsenzus.

Nejde ve vašem pojetí přece jen o příliš volnou inspiraci moderními politickými systémy?

V žádném případě. Máme totiž tendenci podceňovat význam, jaký měl hlas lidu v minulosti. Je to ještě dědictví komunismu, kdy se razila teze, že teprve vláda lidu dává občanům právo hovořit do věcí veřejných. Třeba formou jednotné kandidátky Národní fronty. Ale realita je taková, že panovníci i církev museli velice dbát hlasu lidu. Tím se mínili urození lidé, měšťané a také učenci a umělci.

Spisovatel Vlastimil Vondruška vydá na Vánoce historickou detektivku Uličku hanby.

Spisovatel Vlastimil Vondruška vydá na Vánoce historickou detektivku Ulička hanby.

FOTO: PRÁVO Petr Hloušek

Když chtěl Rudolf Habsburský zakročit proti Přemyslovi, musel nejdřív na svou stranu získat mínění říše. Začal šířit falešné zprávy o tom, jak Češi ubližují Němcům. Když se francouzský král Filip IV. Sličný dostal do sporu s papežem o církevní příjmy, nechal sepsat falešnou bulu, která urážela celý francouzský národ. Nechal ji číst ve všech kostelech a pak svolal Generální stavy, což byl tehdejší parlament. Tam prosadil, že Francouzi odmítli papeže poslouchat, a to nakonec vedlo k avignonskému zajetí papežů.

Takže vlastně existoval už jakýsi parlament...

Středověk vytvořil zárodek parlamentarismu. I česká šlechta měla svůj sněm. Účastníci se ovšem nevolili, ale zasedali tam dědičně urození představitelé země. Opakoval bych se, pokud připomenu, že za účast na jednání šlechta nedostávala nic, naopak, platila všechny náklady.

Jedním z aktérů ideologického boje ve 13. století byli minesengři, protože mnozí z nich byli velice vlivní a pravidelně navštěvovali významné panovnické a šlechtické dvory. Někteří byli ovšem tajně placeni panovníkem, aby tam šířili jeho slávu. Na přemyslovském dvoře žil mimo jiné Tannhäuser a další, kteří skládali písně o velikosti a slávě českého krále. Přízeň lidu už tehdy panovník potřeboval a musel být v očích lidí ten nejlepší. Jako dneska.

Když se vrátíme k původní myšlence smyslu historického románu, na co dáváte největší důraz?

Jak v čem. V každém historickém románu je základem dokonale vykreslené prostředí, aby se v něm čtenář cítil jako doma, ale současně měl pocit, že prožívá cosi neobvyklého. I když Přemyslovská epopej vypráví o událostech, které zná skoro každý alespoň okrajově ze školního dějepisu, snažím se příběh vyprávět tak, abych ho zbavil právě oné školní povrchnosti. Vyprávím o skutečných lidech, kteří mají duši, mají své slabosti, touhy, ctnosti i nectnosti. I panovník byl přece jen člověk. Ale vedle členů přemyslovského rodu a řady velmožů a prelátů se snažím alespoň v náznaku ukázat i na osudy prostých lidí, takže v románu vystupuje kupec, pekařka, venkované.

Díky tomu, že jsem udělal vypravěčem vzdělaného mnicha, mohu si hrát i s nadčasovými problémy. On vše komentuje, a tak mohu vysvětlit důležité momenty děje. Ale snažím se také upozornit na fakt, že nic v historii není samovolné. Vždy existovaly příčiny a souvislosti. Chtěl jsem představit historii čtivě, ale současně nikoli negativně. I když Přemysl II. Otakar na Moravském poli padne, není to věc bezvýchodná, národ musí umět najít cestu i z krize. Každý člověk by se měl o své štěstí zasadit sám. Musí bojovat. Doufat, že mu někdo něco dá, pokud si sedne před sociální úřad a bude čekat na podporu a dávky a tím dosáhne životního štěstí, to není pro mě a hrdiny mých knih cesta.

Na Vánoce chcete vydat Uličku hanby, kterou pokračujete v sérii renesančních detektivek. Cíleně tak měníte žánr?

Každá doba mi umožňuje vyjadřovat se k různým věcem. V Uličce hanby je hlavním motivem něco, co dnes vůbec neznáme, tedy korupce ve státní správě. V renesanci byla opravdu značná. Vyprávím zamotaný případ únosu, vraždy a podplácení, který se odehrává v kulisách Pražského hradu a Starého Města pražského. Opět ho vyšetřuje můj druhý detektivní hrdina Jiří Adam z Dobronína a na pomoc si tentokrát nepřizve své obvyklé pomocníky, ale jistou pražskou nevěstku. Navzdory tomu, že se pohybují v prostředí renesanční společnosti, určitě se nám bude zdát, že nám ta doba není tak vzdálená, jak by se mohlo zdát.