V Berlíně roku 2011 se náhle probudí Adolf Hitler. Nový svět nechápe, ale hodlá shromáždit všechny síly, nechat si vyčistit uniformu a opět vstoupit do politiky. Lidé ho považují za talentovaného komika, a tak se brzy dostane do televize. Adolf ale všechny považuje za tupce a nehodlá ovládnout jen zábavu – hodlá ovládnout svět.

Pak už si poradí s kuchaři, které zhlouplý a změkčilý lid oslavuje v televizních pořadech, i s Poláky, kteří mají tu drzost, že ještě existují. Také zatočí s neschopnými neonacisty, kteří se neumějí ani hlásit pořádným stranickým pozdravem, s matronou Merkelovou a s celou EU.

Je to absurdní, chytrá, trochu haškovská fraška. Vermes umí jazykový humor, dobře si nastudoval Hitlerův přemrštěný, šroubovaný styl, který jako by signalizoval, že každá banální věta se týká osudu celého lidstva. Navíc to opepřil archaickými německými výrazy (když potká partu kluků, řeší, kdo z nich je „kameradschaftsführer“). V originálu by to jistě byla ještě mnohem větší legrace, ale to neberte jako výtku překladu, naopak – český překlad je velmi dobrý.

Další humor plyne ze situací, kdy nikdo nechápe, že Hitler není herec, ale skutečný Führer, který vstal z mrtvých. Vermes si s gustem nemilosrdně střílí ze světa televize a bulváru, z přemrštěných manažerů i umělců. Také umí využít nečekané detaily zcela samozřejmých věcí, jako je müsli tyčinka, a bláznivě je (v rámci Hitlerova myšlení vlastně logicky) komentovat. Problém s nedostatkem chleba jsme zřejmě nevyřešili, domnívá se, když vidí tyčinku.

A když se ho prodavač zeptá, kdo vlastně může za to, že přišel o přítelkyni, zadumaně odvětí: „V konečném důsledku nejspíš Churchill.“

Celkové hodnocení: 90 %