Snímek, oceněný British Independent Film Award 2002 a nominovaný na Zlatou palmu za režii na MMF v Cannes 2002, nabízí originální pohled na to, jak se "to tenkrát mohlo odehrát". Připomeňme, že Winterbottom o víkendu obdržel na Berlinale Zlatého medvěda za nový film V tomto světě.

Hlavním hrdinou Nonstop párty a zároveň komentátorem hrané a s humorným anglickým nadhledem natočené historické rekonstrukce je Tony Wilson (ztělesnil jej anglický televizní komik Steve Coogan), autentická postava a výstřední reportér TV Granada, který s přáteli založil legendární nahrávací společnost Factory Records a podílel se na vzniku jednoho z nejslavnějších hudebních klubů Hacienda.

Inspirací byli Sex Pistols

A to vše poté, co se sotva s dvaceti lidmi a svou ženou Lindsay (hraje ji u nás známá Shirley Hendersonová) objevil na prvním vystoupení nejzběsilejší kapely roku 1976, Sex Pistols. Ale jak říká, počet přítomných nikdy nerozhoduje o významu pro historii: "Na poslední večeři jich kolem Ježíše taky sedělo jen dvanáct..."

Wilson se stal inspirátorem, organizátorem a účastníkem "madchesterského" kulturního hnutí, které vyvřelo z "podzemí". A přitom nikdy nezapřel svou neschopnost sebeironie, kvůli čemuž mu přátelé občas říkali, že je "p...a".

Zběsilá mozaika

Film se snaží na povrchu působit dojmem nezávislé, vnitřně nesoudržné, místy barevně zběsilé, ale hlavně vtipné recese, v níž se mísí historická fakta s filmovou nadsázkou. Autoři v tomto stylu líčí, jak producent Martin Hannett (Andy Serkis) nechal bubeníka Stephena Morrise bubnovat na střeše studia, aby hudba Joy Division získala temnější rytmus. A když se všichni členové skupiny poprvé slyšeli z autorádia, zdálo se jim, že jejich hudba zní nějak divně, trochu jako Bowie!

Punk jen v pocitu

Nutno podotknout, že v samotném filmu divák příliš poetiky punkové anarchie kromě písniček nenajde. Přesto "punkově" zdařilé je vylíčení sebevraždy frontmana Joy Division Iana Curtise (výborný Sean Harris, který zvládá i Curtisův epileptický tanec) v obýváku před zapnutým televizorem. Jindy nás Wilson uvádí na střechu činžáku, kde si hrají dvě rozpustilá klučiska, která nasypou jed na krysy stovkám holubů: "Takto odstartovala svou kariéru taneční skupina Happy Mondays," dodává Wilson, kolem něhož padají k zemi bezvládná těla ptáků.

Bůh a drogy

Happy Mondays skončili také dramaticky: kapelu rozložily drogy. Když je Wilson nucen z ekonomických důvodů zavřít Haciendu - dealeři si tam prodávali drogy, ale málokdo utrácel za alkohol u baru - film se dostává na jinou úroveň. Hlavní hrdina se poté v drogovém opojení setkává se samotným Bohem. Film nakonec představuje milé překvapení pro ty, co jsou v obraze, co ocení, když z plátna uslyší například skladby 24 Hour Party People nebo Hallelujah od Happy Mondays či TransmissionAtmosphere od Joy Division. A pro ty mladší je formálně neobvyklou komedií o tom, jak také bouřili jejich tatíci.

Nonstop párty 24 Hour Party People (2002), Velká Británie / Francie / Nizozemsko, režie: M. Winterbottom, scénář: F. C. Boyce, kamera: R. Müller, hrají: S. Coogan, S. Hendersonová, P. Considine, A. Serkis, L. James