Manic Street Preachers: Život nabízí hodně témat

S touto historickou výbavou vydává album Rewind The Film, nové studiové po třech letech. Ohlásila je jako první ze dvou, která budou následovat několik měsíců po sobě. Další kolekce se bude jmenovat Futurology a vyjde příští rok.

Přestože název kapely zní v překladu Maničtí pouliční kazatelé, nejsou to žádní nositelé skandálů. Jejich jediný, který na hudební scéně vybuchl jako dobře načasovaná bomba, se odehrál v roce 2001.

Jako obdivovatelé idejí komunismu a myšlenek Karla Marxe i Bedřicha Engelse si tihle tři profesionální i amatérští rockoví politologové z Walesu vyrazili na koncert na Kubu. Vystoupili tam i pro svého žijícího myšlenkového gurua Fidela Castra rovnou v Divadle Karla Marxe v Havaně. Přilákali pět tisíc diváků a sklidili za to pochvalu od Castra i jeho kámošů a kritiku od demokratické části světa. Fotografie, na nichž se srdečně s vůdcem Kuby vítají a baví, záhy obletěly svět.

Levicová stanoviska kapela dlouhodobě prosazovala i v textech svých písniček. Období vlády Margaret Thatcherové v Británii považuje za katastrofu, není nijak přátelská k náboženským organizacím ani politickým stranám. Ve svých textech ale současně mnohdy upozornila na problémy, které svět nevidí, nebo vidět prostě nechtěl.

„Je třeba být opatrný, když píšete o okolním světě. Je možné ho kritizovat, ale je nutné psát o tom, co dobře znáte. Proto je podle mě nejlepší zaměřit se především na vlastní zemi. Jistě, i my jsme psali o Kubě, Americe a možná o celém zbytku světa, ale základ by měl ležet v zemi, odkud pocházíte. V dnešní Velké Británii vidím velký problém v absenci konstruktivních řešení. Víme, že labouristé nemají odpovědi na naše otázky. Co se týče konzervativní strany, která je u moci, je to ještě horší. Její politici jsou naprosto destruktivní, jsou to nepřátelé. Víme tedy, kdo jsou naši nepřátelé, ale nevíme o žádných přátelích. Je to divný pocit, který snad v budoucnu přejde,“ řekl Právu zpěvák a kytarista James Dean Bradfield.

Levicový pohled na svět nebyl překážkou v tom, aby se kapela už v devadesátých letech stala nejslavnější poprockovou formací z Walesu. Kdysi dokonce vyhlásila, že až vyprodá největší haly a stadióny světa, skončí. Naštěstí to neučinila, a tak se alespoň drží své další zásady – nehrát na koncertech přídavky. Po skončení vystoupení je diváci nevytleskají. Loni v dubnu se o tom mohli přesvědčit fanoušci na koncertu ve Velkém sále pražské Lucerny.

Na prahu února 1995 došlo v kapele k záhadnému zmizení kytaristy Richeyho Jamese Edwardse. Odešel z hotelu, ve kterém kapela bydlela, a už ho nikdy nikdo neviděl. Našel se jen vůz, který mu patřil. Jeho tělo nikdo neobjevil ani tehdy, ani v následujících letech. Naopak se tu a tam kdosi svěřil médiím s tím, že jej zahlédl kdesi v Tibetu nebo na Mallorce. Ani tato svědectví ale nebyla potvrzena.

23. listopadu 2008 byl tedy Edwards oficiálně prohlášen za mrtvého. Kapela mu prý však místo v sestavě nadále drží.

„Ke každé naší písničce mám mnoho vzpomínek. Jsem totiž v kapele s lidmi, které znám od dětství. Bubeník Sean je můj bratranec, ale je skoro jako můj bratr. Baskytaristu Nicka znám od pěti let, Richieho jsem znal také od dětství. Mít kapelu s kamarády z dětství je něco výjimečného,“ vyznal se Bradfield.

Na novém albu Rewind The Film se kapela nadále trefuje do thatcherismu, období, které z duše nenávidí. Zabývá se diskriminací homosexuálů nebo legalizací potratů, a snad je dokonce z desky cítit trochu stesku po cheguevarovské revoluci. Témat ke zpracování totiž nabízí dnešní svět spoustu.

Manic Street Preachers zpívají také o rock’n’rollovém snu, velšském zámku Manorbier Castle, zpěvákovi Stuartu Adamsonovi, který zemřel ve věku 43 let v roce 2001, díle německého režiséra Wernera Herzoga nebo básníka R. S. Thomase. Pokračují také v duetech, které tu a tam nahráli na předešlá alba (s Ninou Perssonovou natočili například písničku You Love Alone, Ian McCulloch hostoval ve skladbě Some Kind of Nothingness). S britskou zpěvačkou Lucy Rose realizovali píseň This Sullen Welsh Heart, velšská zpěvačka Cate Le Bon je hostem ve skladbě 4 Lonely Roads a britský zpěvák a kytarista Richard Hawley v titulní skladbě.

Rewind The Film je zvláštní album. Přináší jinou atmosféru, než na jakou jsme byli dosud u trojice zvyklí. Písničky nikam nespěchají, jsou poklidné, na desce se objevuje řada dalších nástrojů a vše otevírá dveře do důstojného akustického hájemství, které Manic Street Preachers sice v minulosti občas prozradili, tak dokořán do něho ale dveře ještě neotevřeli.