Dalí se narodil v rodině notáře ve Figueras, v prvním katalánském městečku, pokud jedete po dálnici z Francie do Španělska. Kdysi šlo o provinční centrum s jedenácti tisíci obyvateli, dnes je tu turisty hojně navštěvované Dalího muzeum, v jehož centru se nachází i umělcova hrobka. Je to takový El Escorial zasvěcený slavnému surrealistovi.

Učitelé? Břídilové!

Jeho úspěch byl okamžitý. Neměl nikdy problémy s prodejem svých obrazů a hýčkaný kritikou se stal už od prvních výstav. Sebevědomí mu nechybělo.

Při průběžných zkouškách na malířské akademii v Madridu oznámil svým učitelům, že jsou břídilové a nikdo z nich není kompetentní ho zkoušet. Stanu se géniem, zapsal si do deníčku už když mu bylo šestnáct. A opravdu se mu to podařilo. Uměním i záměrnými provokacemi.

Ve svém Tajném životě (česky vyšel v roce 1994) vzpomínal, že jako mladý maloval od brzkého rána až do pozdního večera. Probouzel se prý s východem slunce a neumytý i neoblečený přistupoval k malířskému stojanu. Den začínal prvním tahem štětce, pak teprve šel snídat. A rozpracovaný obraz byl i tím posledním, co viděl, než ulehl k spánku. V noci se mu pak zdály sny plné erotické fantazie, které zužitkoval ve svém malování. Vlastně tak neúnavně pracoval celých 24 hodin.

Konflikt s Bretonem

Dalího sláva začala ve Francii. Zdejší avantgardní veřejnost šokoval společně s Luisem Buňuelem společným filmem Andaluský pes. Oba vymýšleli nejfantazijnější představy a jejich vzájemným prolínáním vzniklo nejúžasnější surrealistické dílo světové kinematografie. Oko proříznuté břitvou se pevně usadilo ve vědomí všech milovníků filmu. Po úspěchu Psa spolu natočili stejně bizarní Zlatý věk. Oba Španělé tak téměř okamžitě dobyli i umělecky zhýčkanou Paříž.

Salvador patřil k oblíbencům André Bretona. Vydrželo to však jen několik let. Pak se už nikdy neshodli a pokusy o usmíření v pozdější době dopadly špatně. Důvodem bylo jiné vidění světa i smysl pro odlišné umělecké hodnoty.

Dalí začal jako levicový anarchista. Když měl do Figueras přijet král Alfonso XIII., byl preventivně zatčen, aby něco nespáchal. Ovšem postupně se z něj stal obdivovatel aristokracie. Kdyby byl upír, pil by výlučně modrou krev. Zatímco v mládí zuřivě četl Voltaira kvůli jeho antiklerikalismu, ve zralém věku požádal o audienci u papeže, aby mu ukázal svůj obraz Madony namalovaný stylem zavrhované akademické malby.

A obrovský úspěch v Americe mu přinesl spousty peněz. Bretonovi se nic z toho nelíbilo a svého bývalého chráněnce překřtil na osobu jménem Avida Dollars, "chtivý dolarů".

Opravdový syn španělského umění

Dalí je v pravém slova smyslu synem španělského umění, které bylo vždy založeno na individualitách. Velázquez a Goya stejně jako Picasso a Miró jsou zcela nezaměnitelní s jinými svými vrstevníky a směle v dějinách umění nacházeli nové výtvarné formy. Dalí se mezi nimi stal dobyvatelem světa imaginace. Sám tvrdil, že jeho největší ctižádostí byla "zuřivá touha po přesnosti v zhmotnění jevů konkrétní iracionality".

Iracionalita je výraz pro něco, co není pochopitelné rozumem a logikou. Fantazijní představy si však Dalí dovedl ve své mysli vybavit velmi konkrétně a poté je ztvárnit na plátně. Podnětem mohlo být cokoliv. Sám umělec poskytl seznam surrealistických situací, které se mu prý staly inspirací, mimo jiné třeba noční poluce či nahodilá představa vyprovokovaná exkluzivistickým exhibicionismem.

Patřilo to však víc k malířovým slovním provokacím, než že by tím on sám osvětloval kořeny svého umění. K jeho skutečným podnětům patřily tehdy okrajové jevy v dějinách umění, jako byli mistři evropského manýrismu, fantaskní umění 18. a 19. století, secese a akademická malba, středověké rukopisy s tématem Apokalypsy či tvorba Hieronyma Bosche. A k tomu všemu Dalí přidal svůj temperament a smysl pro originální vize.

V rukou manažerů

Malíř prožil bouřlivé mládí, zlatý střední věk a smutné stáří. V posledních letech života se stal loutkou v rukou schopných, ba všehoschopných manažerů, sekretářů a tajemníků. Dokázali z jeho slávy vytěžit mnohé.

A děly se neskutečné věci. V letech 1977 až 1978 Dalí podepsal dvacet tisíc archů čistého papíru, který koupil jeden z vydavatelů uměleckých knížek. Co se s nimi stalo, to se neví - zřejmě byly využity k četným padělkům jeho grafik a kreseb. Podle motivů z jeho obrazů najatí řemeslníci dělali sochy a jejich odlitky zaplavily světový trh.

Není divu, že četné spory o autorská práva na Dalího výtvarné nápady i jejich reprodukce se vlečou prakticky až do současnosti. Dalí i patnáct let po své smrti je pro šikovné obchodníky zdrojem velkých příjmů.