RECENZE: Manic Street Preachers, jak je neznáme. S otazníkem

Aktuálně je tu nahrávka Rewind The Film, která má se všemi předcházejícími stylovými a zvukovými podobami Manic Street Preachers společného nemnoho. Vlastně jen stavbu melodických linek, na to je rukopis skupiny i hlasový projev Jamese Deana Bradfielda známkou kvality a originality.

Většina písniček na kolekci ale přichází s novou atmosférou v tvorbě tria. Balady na svých minulých deseti studiových albech mělo, nebyly však opřené o zvuk, v němž prim hrály akustické zvuky nástrojů. Na Rewind The Film se během hrací doby vystřídají smyčce, piano, dechy i různé další zvuky, tedy položky, které nejsou pro velšskou formaci charakteristické.

Přidáme-li k tomu neoddiskutovatelný fakt, že drtivá většina písniček se vleče ve volném tempu a ani melodická síla není přesvědčivá, dospějeme k závěru, že tenhle experiment moc nevyšel.

Měla to asi být deska stárnoucích rockerů, kteří přiznali stav věcí. Na to by ale musela mít faktické podhoubí. Manic Street Preachers totiž ve skutečnosti nevyhasli, dovedou stále psát energické písničky, silné v melodických cestách, nápadité v aranžích a schopné spojit zvuky rockových kytar se smyčci bez toho, aby v tom byl zásadní energický posun směrem dolů.

James Deam Bradfield je vynikající zpěvák, hosté do duetů byli vybráni citlivě, texty jsou v některých případech nadále bojovné, v jiných národopisné nebo exkurzí do literární či hudební historie.

Tohle album lze ale obhájit jen tím, že se muzikanti nechtěli v silných poprockových skladbách a náladách jakkoli opakovat.