Proč jste cítil potřebu vrátit se do dětství?

Bylo pro mě zajímavé si uvědomit, že jsem mostem mezi minulostí a budoucností. Co mám v hlavě, včetně vzpomínek, jsem stále já, DNA v mých buňkách je stejná, ale přitom v šedesátých letech lidé kolem představovali z dnešního pohledu jiný svět.

Měli úplně jinou kolektivní paměť. Většina zažila 2. světovou válku, starší rakousko-uherské mocnářství, takže mi bylo jasné, že spojuju úplně odlišná lidstva. A zároveň jsem prožíval hluboký pocit smíření s tím, co bylo. Prvotní nebyl úmysl vydat knihu, ale zaznamenat film, který se mi promítal ve vědomí.

Pohled není černobílý, jak se o to snaží někteří jiní. Bylo složité zachovat si odstup?

Myslím, že je to tím, že nehodnotím. Samozřejmě přidávám úvahy týkající se plynoucího času. Jde vlastně o rané dětství, které člověka zasahuje nějak víc. Bydleli jsme v garsonce v Kobylisích na periferii Prahy a odtud se odvíjel můj svět. S maminkou jsem chodil na pískoviště nebo nakoupit. A díval se kolem sebe.

Váš otec Petr, matematik a polistopadový ministr školství, nabídl také vzpomínkovou prózu Hádání v hospodě. Záznam diskuse prorežimního vědce, samorostlého topiče, faráře bez státního souhlasu a starého zahradníka. Jak ji vidíte vy?

My jsme k sobě dlouho a těžko hledali cestu. Bylo období, kdy jsme spolu vůbec nemluvili. V mých Nebarevných vzpomínkách je kladným i záporným hrdinou, jak už to v životě bývá. Nechtěl jsem je ale vydat za jeho zády, takže jsem mu je dal přečíst. Byl to pro něj šok, protože dospělí nebyli zvyklí hovořit o intimních věcech. Třeba o tom, že maminka byla nějaký čas v léčebně v Bohnicích. Překonali jsme to a nakonec nás vzpomínání sblížilo.

A jeho kniha?

Naskytla se příležitost vydat obě současně a já ji mám za krásnou ukázku čirého filozofování, také podtitul zní 27 filosofických disputací. Skutečnost, že psal formou dialogu, mu poskytla úžasnou možnost zbavit se vědecké zodpovědnosti. Ucítil literární volnost, a tím pádem je podnětné a odvážné, co vložil do úst své pestré společnosti. Vyzkoušel si poprvé to, co znám já z románů, že jako spisovatel mohu ovlivnit děj a uvažování vlastních hrdinů.

Základem je ale autorova až spalující upřímnost, týkající se i nejbližších…

To ano. Ale kdybych neměl odvahu k upřímnosti, tak bych se jako spisovatel mohl škrtnout. Ve chvíli, kdy bych chtěl sebe tajit, tak vše, co napíšu, bude neupřímné.

Nejste jen prozaik, ale i dlouholetý nakladatel, nyní předseda Svazu knihkupců a nakladatelů. Je stále pro vás nejpodstatnější otázka výše DPH knih, novin a časopisů?

Výše DPH se znovu vrací do hry, protože má naprosto rozhodující vliv na trh a svým způsobem je spravedlivá, protože se poměrným způsobem týká velkých i malých knihkupců a nakladatelů. Proto považuju za prohru, že naše obec nejednala včas a déle s politiky. Že jsme s nimi nebyli v kontaktu a nevysvětlovali jim, proč je to tak důležité.

Blíží se volby, ČSSD dala nižší sazbu DPH pro knihy do svého programu. Jednáme i s dalšími stranami, které se většinou stavějí docela vstřícně, ať už jsou to lidovci, zelení, nebo dokonce Starostové a nezávislí, kteří mi potvrdili, že když se takový návrh objeví, tak ho podpoří. I když TOP 09 nic takového v programu nemá…

…takže jednáte hlavně s politiky.

Snažím se jim ukázat, že ve srovnání se světem má tady nakladatel jedny z nejhorších podmínek, což si myslím, že je ostuda. I vzhledem k tradici, kterou u nás slovesnost má.

Jak reagují na skutečnost, že se zvýšení DPH projevilo negativně na struktuře knižní nabídky, především poklesem vydávání odborné a vzdělávací literatury?

Nejčastější námitka je, že snížením DPH pomohou i braku. Jenže problém je, že brak přežije; postiženy jsou a budou tituly a žánry, které plní vlastní poslání knihy, které přinášejí nosné myšlenky.

Asi jako když chcete vyhubit plevel, odnesou to chráněné rostliny víc. Moje zkušenost je taková, že je třeba s politiky mluvit. Nemají dostatek informací a je možné je argumenty přesvědčit. V tom jsem optimista.