Jistě má na ni vliv i film s Tomem Hanksem v roli Roberta Langdona, profesora zabývajícího se symboly. Od té doby se Brown nechává inspirovat právě rozšifrováváním kulturních a náboženských ikon, což pomáhá jeho hrdinům „zachraňovat“ svět.

Je morální ve jménu „záchrany“ celého lidstva obětovat třeba jeho polovinu?


Začátek Inferna slibuje další odhalování tajemství. Langdon se probere v nemocnici a pohled na Palazzo Vecchio mu dává jistotu, že se ocitl ve Florencii. V oblíbeném městě, kterým chodíval i jeho miláček Da Vinci. Jenže jak se tam on ocitl? Rána na hlavě i ztráta paměti jsou důsledkem střelné rány. Netrvá dlouho a nájemný vrah – žena Vayentha, sloužící jistému „Konsorciu“ – se ho pokusí zabít podruhé. Tentokrát mu pomůže Sienna Brooksová, Angličanka na praxi v nemocnici...

A hned na prvních stránkách se Brown ocitne v zajetí schématu, které používá už v řadě knih. Jistě, dává tušit naději na filmové zpracování, muž a žena v ohrožení, ovšem podstatně limituje uměleckou působivost nového díla.

Respektive jen soustředění na odkaz medicejské Florencie a dějiny Benátské republiky, území ne o moc větší než dva newyorské Central Parky, odlišuje Inferno od předposlední prózy Ztracený symbol, odehrávající se převážně v podzemí washingtonského Kapitolu. I od děl předcházejících.

Pro čtenáře s historickým vědomím posledních desetiletí, maximálně dvou set let, je inspirace dílem básníka z přelomu 13. a 14. století objevem, podobně jako rozbor motivů obrazů Da Vinciho Zvěstování nebo Mapy pekla Sandra Boticelliho. Však také tyto pasáže patří k působivějším. Jinak se Langdonovo počínání víc přibližuje akcím agenta 007, jehož však jeho duchovní otec Ian Fleming psal s dávkou nadsázky.

Šifra mistra Leonarda (známá též otrocky přeložená jako DaVinciho kód) se inspirovala diskusemi o historické věrohodnosti křesťanských dogmat. Nyní jde o souboj s „Konsorciem“, soukromou organizací s kancelářemi v sedmi zemích, jejíž jméno především z důvodu ochrany bezpečnosti a soukromí autor údajně změnil. Jde o cynický spolek sloužící miliardářům, šejkům, politikům a celým vládám k likvidaci nepříjemných konkurentů. A je jedno, že důsledkem může být znovuobjevení morové nákazy – vždyť celosvětová křivka porodnosti letí stále vzhůru…

Je morální ve jménu „záchrany“ celého lidstva obětovat třeba jeho polovinu? To je jedno z dilemat, která staví před čtenáře nový Brownův román. Čeká člověka, který to pomůže způsobit, nebo naopak této tragédii zabrání, věčné zatracení, jehož podobu definoval ve své době právě Dante? Jsme opravdu obětí manipulace, o níž nemáme ani tušení, protože nejsme schopni odhalit pravou tvář lidí z naší blízkosti?

Brown má jistě cit pro položení důležitých otázek. Několikrát opakované motto „Nejtemnější místa v pekle jsou vyhrazena těm, kdo si v časech mravní krize zachovávají neutralitu“ se však v souvislosti s dobrodružným únikem Langdona před smrtí i jeho putováním Benátkami a Istanbulem při zabraňování katastrofy stává pouhou floskulí.

Naléhavost uměleckého zpracování se ztrácí v opakování tvůrčích postupů z předcházejících knih. S výjimkou okamžiků, kdy si například nájemná vražedkyně Vayentha uvědomuje, že se po nesplnění příkazu zabít sama stává hledanou obětí. „Konsorcium“, řízené záhadným „proboštem“ z luxusní lodi, kde se na čas ocitne i Langdon, to snad můžeme prozradit, jakékoliv selhání trestá.

Jistě, jde o Brownovo varování před manipulací vlastně samozvanými, teroristickými spolky. Ovšem v situaci opakování už vysloveného, bez vývoje hrdinů, kteří se pohybují jakoby po šachovnici děje, maximálně je jim sňata škraboška, umělecká působivost chybí. Opravdu nelze vstupovat poněkolikáté do stejné řeky s představou, že „voda“, v níž se člověk ocitá, je už jiná.

To však nebrání tomu, že taková série s jedním hrdinou může sklízet celosvětový úspěch. Lidé chtějí číst příběhy, milují hrdiny, od nichž lze očekávat záchranu. Jenomže to už s uměleckou literaturou má pramálo společného.

Dan Brown: Inferno
Argo, přeložili Michala Marková a David Petrů, 424 stran, 448 Kč

 Celkové hodnocení 45 %