Pro Toufara, inspirovaného osudem katolického kněze, nařčeného StB ze zinscenování tzv. čihošťského zázraku a posléze umučeného během výslechů, ale platí, že vstupovat podruhé do téže řeky může být ošidné.

Toufar je dokumentární operou, založenou na strohé citaci dobových faktů vkládaných do úst trojici protagonistů a pětici dívek v pozici chóru.

Za nimi se ale vytrácí pohnutý lidský osud umučeného kněze. Převládá téma obludné manipulace ze strany komunistické propagandy vůči katolické církvi, věřícím i veřejnosti z počátku 50. let minulého století, téma, jež je v době „zapomínání“ minulosti i sporu kolem církevních restitucí nesmírně potřebné, jen jeho zpracování nenaplňuje možný jevištní potenciál.

Úvodní tóny varhan spolu s usazením diváků do „kostelních lavic“ evokují možnou aktivní spoluúčast na příběhu, využití duchovních textů sugeruje možnou formu mše, ale ve výsledku zůstává u neosobní citace dokumentů, jež režie Petra Zelenky pouze nepříliš nápaditě ilustruje ať již příslušnými symboly, projekcemi, či operně realistickou akcí.

Tvůrci nedokázali příliš zúročit ani fakt, že opera vznikala „na tělo“ konkrétním interpretům. Jinak by pro titulní postavu daleko lépe využili zcizujícího kontratenoru Jana Mikuška i jeho hereckého potenciálu a nenechali ho kvílet za scénou jako Cavaradossiho z Tosky, Soňu Červenou by opětovně nenutili do stresující deklamace neúnosného množství textu v neúprosném tempu a pro fantasticky zpívající i vypadající dívky z Kühnova dětského sboru by jistě také našli nápaditější jevištní využití.

Po Zítra se bude… je Toufar bohužel jen dalším, tématem záslužným, ale méně originálním odlitkem z téhož kadlubu.

Aleš Březina: Toufar
Dirigent Jiří Štrunc, režie Petr Zelenka. Světová premiéra 18. 9. 2013 v Divadle Kolowrat, ND Praha.

Celkové hodnocení 65 %