"Když mi bylo devět, byla jsem vojákem a sama jsem si byla otcem i matkou, ve čtrnácti jsem se stala bodyguardem a současně jsem porodila první dítě, syna. V patnácti jsem nevěděla, kolik mužů mě použilo, v devatenácti jsem těhotná utíkala z Ugandy přes Tanzanii, Keňu, Zambii a Zimbabwe do Jihoafrické republiky. Odtud jsem se o čtyři roky později s pomocí vysokého komisaře OSN pro uprchlíky dostala do Dánska," uvedla na úvod autorka.

Krutý kolektiv dětských vojáků

Být dětským vojákem je podle ní velmi těžké: "Když jste zbabělí, bojíte se, budete mít jako dítě život ještě těžší, každý si z vás udělá míč, do kterého si kopne, a tak všichni chtějí být co nejchladnokrevnějšími zabijáky. Tlak kolektivu dětských vojáků bych nikomu nepřála zažít."

V knize, kterou u nás vydalo nakladatelství Motto,  zmiňuje, že jedinou oporou byla zbraň, která dodávala dětem pocit jistoty.

Ještě horší to mají dívky. "Když jste holka, zneužije vás každý muž, který chce, a kluci se vám kvůli tomu ještě smějí. Bála jsem se, kdy mi zas někdo řekne, pojď ke mně. Pak jsem se jen těšila, až bude devět hodin ráno a budu moci zase odejít. Jako s bodyguardem se mnou mohl můj velitel kdykoli spát. Jednou  jsem se rozhodla, že s ním nepůjdu, že neotevřu a ráno mu povím, že jsem neslyšela, když klepal. Řekl mi, že když neslyším, musím nechávat dveře otevřené. Musíte žít s tím, že kdokoli může použít vaše tělo, nakonec se těla vzdáte a uvažujete o něm, jako o něčem, co vám nepatří."

City se v jednotce nenosily

"Byli jsme přátelé, ale jen proto, že jsme spolu kouřili cigarety, byli ve stejné jednotce, účastnili se nočních hlídek, ale nikdy jsme se nesvěřovali se svými pocity."

Autorka se netají, na čem se podílela a proč. "Dělali jsme špatné věci, a přesto jsme se cítili dobře, protože nás velitelé pochválili, že jsme odvedli dobrou práci." V knize několikrát připomíná, že děti jdou za tím, kdo se o ně stará a pochválí je.

Velitelé přitom uměli dobře s dětmi manipulovat. Povzbuzovali pocit sounáležitosti. "Nikdo se na nás nedíval jako na děti, na chlapce a děvčata, všichni jsme prostě byli vojáci. Tomu nejmladšímu přitom bylo šest," uvádí Keitetsi, přitom však dodává, jak dokázali zneužít jejich citů: "NRA jednou namluvila dětem, že jejich rodiče zabili nepřátelé Gandů a na základě toho je naverbovala."

Svou roli hrály i drogy: Dostávali jsem marihuanu a cigarety. Také jsme brali miru, kterou jsme si v lese kolikrát hledali sami, protože nám pomáhala zůstat vzhůru. Velitelé nesnášeli, když jsme usnuli.

Jak použít dětského vojáka

Keitetsi měla štěstí, že přežila. "Když jiný bývalý dětský voják, který žije v USA, vzpomínal na své spolubojovníky, tak jen říkal, ten je mrtvý, ten taky,..."

Možná měla štěstí, jak byla nasazovaná: V NRA dobře věděli, jak děti využívat. Posílali je v civilních šatech, pod nimiž ukrývaly granáty, přes silniční kontroly, protože mohly snáze projít a pak zaútočit. Nebo je nechali hrát na cestě, kde měl projíždět vládní konvoj. Ten zastavil, v tu chvíli se děti rozprchly a z buše zaútočili vojáci. Používaly se také ke špionáži."

Po útěku ze země

Ani po útěku ze země to nebylo nijak snadné. "V Jihoafrické republice to není jako v Dánsku, dali mi papír, že mohu v zemi zůstat, ale musela jsem si sama najít práci. Byla těžká, uklízela jsem, nosila bedny z ovocem a pivem a bila se do břicha, protože jsem se bála, že jako těhotná o místo přijdu. Pracovala jsem do poslední chvíle. Na poslední chvíli jsem šla do nemocnice, kde jsem porodila dceru. Neviděla jsem ji šest let."

Z autorčiných slov je cítit, že ji zkušenosti dětského vojáka silně poznamenaly. Přiznává, že se negativně podepsaly na jejím životě: "Když se dívka stane dětským vojákem, stane se jím také jako matka. Pořád zůstává blízko tomu, co prožívala a přenáší to dál."

Keitesti je ráda, že skončila v Dánsku, i když teprve tam si plně uvědomila hrůznost celé situace: "Nyní mám vše, svobodu, nikdo mě nezneužívá, mám psychologa, jenž mi pomáhá vrátit se do života. V armádě to však bylo jednodušší, velitel řekl, co si máte myslet, co máte dělat, zapálíte si a o ničem nepřemýšlíte. Když odejdete, musíte se učit být matkou, ženou, rozhodovat se.

Já se také musím vyrovnávat s jiným prostředím. V Africe jsem se nepodivovala, že v jedné jednotce byli soustředěni všichni mrzáci, vojáci bez rukou, nohou a očí, ani tomu, že mrtví dětští vojáci nemají hroby, zatímco vy pohřbíváte válečné oběti. Nebyli jsme děti, ale věci. V Dánsku jsem se zpočátku divila, jak zacházíte se zvířaty, když někdo šel venčit psa a čekal na něj až vykoná potřebu, to v Africe neděláme. Dneska vím, že když by někdo psa bil, musím to ohlásit."

Co je na vině

Uvažuje i o důvodech, proč je situace v současné době v Africe tak špatná: "Možná proto, že když se někdo v Africe dostane k moci, tak u ní chce zůstat po celý život a zvýhodňuje nejprve svou rodinu, pak rodinu své ženy a nakonec i svůj kmen na úkor ostatních. Až se všichni proti němu postaví. A tak nyní proti Museveni bojují povstalci na severu země, odkud pocházel předchozí prezident Obote. Možná by pomohlo, kdyby v Africe mohl být každý prezidentem nanejvýš 8 let. Museveni jím má být dvacet let, ale já si nemyslím, že v roce 2006 odejde."

Připomíná, že velkou roli hrají kmeny: "Vláda Oboteho byla ze severozápadu Ugandy a Museveni z jihu. Podporovali ho Gandové a také Tutsiové, zejména ti, kteří utekli ze Rwandy."

:. Ukázka z knihy

Bábovičky z písku

Od okamžiku, kdy jsem opustila výcvikový tábor, uplynul měsíc. Teď mě s několika dalšími dětmi vybrali do zvláštního komanda. Konečně jsem se měla zapojit do opravdových bojů, o kterých se starší děti něco navyprávěly. Ještě pořád jsem žila v přesvědčení, že je to celé hra, a tak jsem se už nemohla dočkat. Během pochodu buší nám dali rozkazy, a jakmile jsme dorazili ke štěrkové cestě, ukryli jsme se ve křoví. Po jisté době nám velitel oddílu poručil, abychom se posadili doprostřed cesty a předstírali, že si hrajeme v písku.

Netrvalo dlouho a přímo proti nám vyrazil dlouhatánský konvoj vládních vojsk. Podle rozkazu jsme zůstaly sedět a "bezelstně" si hrály v písku. Konvoj zastavil až těsně u nás. Téměř všichni vojáci teď vyskákali z aut. To byl dohodnutý signál pro nás: měly jsme vzít nohy na ramena a pelášit zpátky k oddílu. A naši se v okamžiku, až uvidí, že jsme v bezpečí, měli pustit do ostřelování vládních vojáků z pancéřovek RPG. Ale úplně takhle se to neseběhlo. Než jsme se stačily rozkoukat, svištěly nám kolem uší kulky, a tak jsme stihly uběhnout sotva kousíček a schovat se za nejbližší stromky. Cesta i se vším, co na ní předtím stálo, byla rozstřílená na cimprcampr. Jakživa jsem nezažila tak ohlušující, děsivý rámus. Tohle nebyla hra. Kamarádi mě chytili a stáhli zpátky za strom, právě když jsem se chystala vstát a vzít do zaječích.

Kdeže jsou ti vojáci?

Přestřelka skončila, bitva byla vyhraná a všichni se jako na povel vyřítili na cestu a pustili se do strhávání šatů z mrtvých vojáků. Já jen přihlížela, jak spodní prádlo a boty nepřítele mění majitele. Teď jsem byla teprve zmatená. Tak tohle že má být svoboda, o které básnili a za kterou jsme měli tu čest položit život? Ani v těch nejdivočejších představách by mě nenapadlo, že se svoboda rovná okrádání mrtvol. Sledovala jsem zraněné vojáky volající o pomoc a rozjařené nadšení, které mě naplňovalo před bojem, vystřídal smutek. Rázem už nebylo tak snadné myslet na ty druhé jako na nepřátele.

Vojákům, kteří se vzdali, svázali ruce za zády tak pevně, že se jim provazy zařezávaly do masa, jenže jak jsem viděla, kamarádi se tím pohledem vysloveně kochali. Chovali se jako diváci, které někdo bavil zvlášť vydařeným představením. Pokud jsem o tom předtím kdy zapochybovala, tak reakce, které jsem teď všude kolem sebe pozorovala, jen potvrzovaly moji domněnku, že lidem zjevně nečiní nic větší slast než mučit a trýznit svou kořist. Moje nová "rodina" se do puntíku podobala té staré. (pokračování)