RECENZE: Naomi Wattsová jako Lady Diana z Wallesu. Láska – páska a nic víc

Povedlo se a dobrou práci odvedli i maskéři. To je ale prakticky všechno pozitivní, co lze snímku, který ve čtvrtek vstupuje do kin, přiznat.

Plakát láká na slogan Její skutečný život. Její opravdová láska. Její pravdivý příběh. Kdyby alespoň jedno z toho bylo naplněno, bylo by dobře. Jenže není.

Příběh, který scenárista Stephen Jeffreys sepsal podle údajně velkého množství dostupných materiálů, zachycuje pouze poslední dva roky jejího života a v něm téměř výhradně její milostný vztah s palestinským kardiochirurgem Hasnatem Khanem.

O tom, nakolik je pravdivý, lze nadále spekulovat – Jeffreys jim, jak se říká, nesvítil, situací, v nichž jsou sami, je ve filmu hodně, a teze, že vztah s Dodim Fayedem měl jen vyvolat v Khanovi žárlivost, působí i ve filmu značně za vlasy přitaženě.

Horší však je, že jde spíše o vyprávění o zamilované sextánce než o drama ženy, která prožila nelehkých 15 let na britském královském dvoře, byla podváděná, zrazovaná – a nepochybně psychicky labilní – a nakonec našla velký cit, který celý život postrádala.

Film popisuje především tajné schůzky, převleky a skrývačky, rozhodně nevypovídá nic hlubšího o vzniku a průběhu vztahu, který údajně natolik ovlivnil celou Dianinu osobnost, že teprve jeho vlivem se stala tím, kým nakonec byla.

Vyjádřit její proměnu z princezny, která jen toužila po lásce, jíž se jí od dětství nedostávalo, v ženu, která přesně ví, co chce, jde za svým cílem, a učí se přijímat druhého se vším všudy, zůstalo jen zbožným přáním tvůrců. Promítnout do filmu ho neuměli a závěrečná Dianina scéna, kdy odchází s Dodim do výtahu před svou poslední cestou, ještě se zastaví a otočí do kamery, a pak už jen zdáli zvoní telefon, působí nechtěně směšně.

Dianiným nesporně významným a přínosným misím, zejména jejímu působení proti používání nášlapných min, je věnováno jen tolik, co každý potenciální divák dobře ví, jejímu vztahu s dětmi jen několik očekávaných vět a pohledů, nic víc.

Materiálu tak režisér Oliver Hirschbiegel evidentně neměl na téměř dvouhodinový film mnoho a ani on neodvedl zrovna brilantní práci. Donekonečna opakuje totéž – schůzky, objetí, dialogy ve stylu horší červené knihovny, věčné pronásledování houfy paparazziů (i to přece každý ví), jedna paruka a dva účesy: jeden známý „princeznin“, druhý ulízaný, aby bylo vidět, že teď máme před sebou „normální“ ženu.

Herecky Wattsová převyšuje Naveena Andrewse v roli Hasnata Khana o několik tříd. Ten působí bezmála jako karikatura zamilovaného a trpícího mládence, takže je neuvěřitelné, že by se do něj Diana zamilovala. Navíc stylem Mládkovy Šípkové Růženky: podívala se na něj a hned poznala, že má dobré srdce a je velký člověk. A Geraldine Jamesová v roli léčitelky Oonagh vypadá jako čarodějnice z téže pohádky.