Článek
Trachta píše stručně a věcně, knížka má spád. Nečekejte okouzlující metafory či vybroušené filozofické pitvání světa, není to koneckonců žádný Kundera, je to chirurg. Ze začátku popisuje nadšení z cestování a dobrodružství, pak tvrdé srážky s nadřízenými a africkou mentalitou.
Není důvod mu nevěřit, že praxe v těchto chudých a chaotických zemích je nápor, ze kterého se mnozí Evropané (nejen zdravotníci) zhroutí. O některých zkušených humanitárních pracovnících dokonce píše, že se z nich stali blázni.
Pěkně popisuje i zkušenost, kterou vám asi potvrdí každý cestovatel pobývající v divočejších částech světa – ze začátku vás dojme každé špinavé dítě bez nohy, ale po měsíci v Africe (v Indii, Kambodži atd.) přichází zcyničtění a už vám připadá, že je všechno jedno. Začnete tu zem možná i nenávidět, nemluvě o tom, že vás děsí, jak tamní vyšší třída pohrdá prostými lidmi a nechce jim pomáhat (v této knížce je jen krátký náznak postoje jednoho afrického lékaře).
Čechy to vlastně nezajímá
Pak přijde druhá typická zkušenost, které se Trachta dotýká - zkuste tamní realitu popsat běžným Čechům a brzy zjistíte, že to tady skoro nikoho nezajímá. Jaképak mrtvé děti? Řekni dvě cestovatelské historky a už neotravuj. Může to být i tím, že zkušenost z takových extrémních zemí se nedá slovy úplně popsat. Při čtení totiž necítíte pachy, vedro, krev...
Autor své lékařství bez hranic přesto nevzdává. Došel jako mnozí jiní k názoru, že nejlepší je nedojímat se a dělat, co člověk zmůže. A pak se za to pochválit. Nelze pomoci všem, jednomu ale ano. Navzdory všem líným a zkorumpovaným africkým úředníkům a politikům, kteří často nenávidí svůj vlastní národ. Jejich země se nemění, protože oni prostě nechtějí. Něco podobného mi nedávno potvrdila i jedna africká hudebnice v Ostravě, která doslova řekla: „Oni nemají rádi svou zem. Žijí jako cizinci ve vlastní zemi.“