Článek
Mohu potvrdit, že úvodní scéna, kdy filmový Vili Feld provází syna Josefa na večeři k matce jeho kamarádky, která také přežila Osvětim, se opravdu v době jeho amerického exilu stala.
„Na setkání se mi nechtělo, ale syn mě přesvědčil. Co bys pro děti neudělal. Paní si i ve svém věku zachovala půvab. Ale když začala vyprávět, jak strčila do důstojníka SS, který se jí dotýkal, pochopil jsem, že lže a že nejspíš byla v táborovém nevěstinci,“ vyprávěl mi Lustig. „Nikdo by si nedovolil jen pomyslet na to, že by sáhl na esesáka nebo dozorkyni SS. Ti mlátili lidi do bezvědomí i bez důvodu nebo do nich jen tak pro zábavu stříleli…“
Zaujal ho však příběh oné ženy, která si v tzv. Kanadě, kde se pro Říšskou banku shromažďovaly peníze a zlato, pro další hospodářské využití připravovaly kabáty, svetry, boty a další věci zavražděných, uložila pod jazyk diamant s nadějí, že jestliže přežije, nezačne od nuly. Což se jí také podařilo. Spisovatel získal inspiraci. A počátkem devadesátých let publikoval Židovskou trilogii: Lea z Leeuwardenu, Tanga z Hamburku a Colette z Antverp.
V prvních dvou částech obraz života v Terezíně, před cestou na východ, kam se dostala jak belgická dívka, tak Lustigův souputník Feld. Známý z jeho knih jako člověk trvale postižený prožitým utrpením. Nemohu si však odpustit poznámku, že jeho předobraz ani tuto literární postavu neměl Arnošt moc rád.
Dozvěděl se totiž, že byl v Osvětimi kápo a že uhodil holí vězně, který se mu zdál při nástupu pomalý. Takže „reálného“ Lustiga musí hledat čtenáři v jeho jiných knihách, třeba jako Štěpána Maurera v povídce Štěpán a Anna ze souboru Noc a naděje.
Je to ale důležité? Hlavní je étos jeho postav. A vůbec nade vše si vážil lidí z osvětimského podzemního odboje. Těch, kdo se dokázali vzepřít.