Jen o pár let později narazím na Hurníkovy povídky. Přetahujeme se s bratrem o Trubače z Jericha či Kapitolské husy, hltáme příběhy o muzikantech z dob dávných i nedávných, s pointami dovedně ukrytými pro ty, kteří umějí číst mezi řádky či notovými osnovami. Radost z pocitu spřízněnosti a sdílení.

Teprve pak objevuji Hurníka klavíristu, pedagoga, skrze jeho opery znovu a důkladněji skladatele a mnohem později i člověka. Každé setkání bylo jedinečné. Naslouchat mu byla stejná rozkoš jako číst jeho povídky nebo vnímat jeho skladby.

Vždycky v tom bylo vedle laskavosti i zrnko podšitého humoru, za každým slovem či gestem vykukovalo jeho rodné Slezsko, drsné i cudně zadrhnuté do citu.
Byl filozof gentleman s nezbytnou holmesovskou dýmkou, který každé slovo vážil se starosvětskou pozorností.

Ale když se rozpovídal, vycházela z toho minipovídka s pointou. O sobě a svém umění mluvil s ostychem a pokorou.

V odpovědi na gratulaci ke svým listopadovým devadesátinám se podivoval nad tím, že se o jeho osobu ještě někdo zajímá. A zase v tom byla vedle skromnosti i jiskřička sebeironie. To byl pro mne Ilja Hurník. Vždycky svůj a vždycky s noblesou.