Ve Státní opeře se Dimitrije ujal zkušený dirigent František Preisler, který přípravě věnoval maximální pozornost, zahrnující studium jednotlivých verzí, z nichž pak připravil k provedení svou podobu Dimitrije. Vycházel přitom jak z Kovařovicovy úpravy, tak z originální první Dvořákovy verze, z níž vrátil tragické vyústění opery se smrtí Xenie.

Dimitriji se Dvořák pokusil vytvořit velkou slovanskou operní fresku po vzoru Musorgského Borise Godunova. Zvolil si i podobnou látku - spor o trůn mezi "lžicarem" Dimitrijem a ruskými bojary. Na rozdíl od Godunova ale Dvořák nad rámec historické fresky nadřadil intimní téma hledání lásky jako jistoty uprostřed rozbouřených dějin a naplnil je vroucí lyrickou hudbou. Na rozměrném díle je ale znát, že měl v době práce na Dimitriji za sebou jen nevelké zkušenosti s kompozicí komických oper a že se mu nepodařilo na velké ploše udržet dramatický tah.

Příliš mnoho efektů rozmělnilo inscenaci

Dokazuje to i třiapůlhodinová inscenace Dimitrije ve Státní opeře. Režisér Michael Tarant se pokusil naplnit formu velké opery barvitou jevištní podívanou za pomoci ohňů, kouře, detailně režírovaného sboru, baletu, šermířů i dětského dramatického souboru Ty-já-tr, nicméně výsledkem je spíše pocit zahlcení a rozmělnění tématu do spousty realisticky vyhrávaných miniakcí, z nichž některé působí svou "narežírovaností" až nechtěně groteskně (např. neustálé zatlačování nevýbojného "lidu" nebo pronásledování Xenie). Obrovitá zkosená točna je výtvarně nejpůsobivější ve své prázdné a nápaditě nasvícené podobě, využívání prostoru pod ní k intimním scénám není šťastným nápadem.

Omezené možnosti pěvců i orchestru

S extrémními pěveckými nároky Dimitrije se inscenace zcela vyrovnat nedokázala. Sborové scény postrádaly zvukovou mohutnost, sezpívanost i srozumitelnost textu. Leo Marian Vodička má s Dimitrijem již zkušenosti, přesto na premiéře působil dojmem, že neustále šetří silami a teprve k závěru rozezpíval Dimitrije k větší vroucnosti, dramatičnosti a přesvědčivosti. I výkony ostatních sólistů působily opatrným a nepříliš jistým dojmem, s výjimkou lyrických árií Xenie Lívie Ághové a Richarda Haana jako bojara Šujského. V roli patriarchy Jova předvedl kultivovaný pěvecký projev Richard Novák. Celkově však Dimitrij upozornil opět na smutnou skutečnost, že česká opera nevládne dostatkem zpěváků schopných zvládnout nároky domácího operního repertoáru.

Kontrastně dynamicky a dramaticky vystavěná hudební koncepce dirigenta Františka Preislera narážela na hráčské limity orchestru Státní opery, takže zvuk orchestru byl často až příliš tvrdý a přeforsírovaný, zpívaný text pak o to nesrozumitelnější.

Je jistě záslužné, že se Státní opera Praha iniciativně chopila právě Dvořákova Dimitrije. Přesvědčit publikum o tom, že tato opera by se měla zařadit do repertoáru světových operních domů, se však inscenaci zřejmě nepodaří.

Antonín Dvořák: Dimitrij

Dirigent František Preisler, režie Michael Tarant, scéna Milan Čech a Tomáš Moravec, kostýmy Dana Hávová, choreografie Igor Vejsada, sbormistr Adolf Melichar. Premiéra 29.4. 2004 ve Státní opeře Praha