Vladimír Kozlík vystudoval výtvarnou fotografii, proto jím vytvořené kompozice často připomínají modernistické obrazy. K jeho silné stránce patří talent zakomponovat naprosto fádní věc, kolem které chodíme a nepřikládáme jí žádný estetický význam, do překvapivě smysluplného kontextu.

Například lidská dlaň, která je vložena do zvláštního odlesku světla, najednou vypadá jako křídlo netopýra. A prosvítající okno ve druhém plánu působí spíše jako brána do jiných dimenzí, do jiných vesmírů. Počmáraná rozpraskaná šeď asfaltové silnice dětskými křídami se díky Kozlíkovu neotřelému vidění stává perským kobercem i jinotajným obrazem zároveň. Ležící jehličnatá větvička v rýze asfaltové masy dostává výraz pevného bodu v bezčasí soumračné krajiny, kterou my sami propátráváme díky starobylé mapě.

Každý obraz, který Kozlík vidí a s odzbrojující překvapivostí předkládá pozorovateli, má svůj vlastní obrazový příběhový děj. Rozplétá abstraktní existenci věcí, které najednou díky jeho uměleckému ztvárnění fungují a prostupují z neživého světa do toho našeho živého. Abstraktno či konkrétno, hmota versus nehmota, to jsou pro autora pouhé výzvy k překonávání zažitých hranic.

Vše vypadá jednoduše. Jde jen o to, vrátit se do dětských let a zkusit vidět věci pocitově, dávat jim jiná jména než obvykle a nechat je hrát jiné role. A zvolit si k tomu netradiční jeviště výseče světa, který normálně působí nezajímavě a fádně. Je totiž důležité, jak ten „náš“ svět uchopíme.

Nespornou výhodou umělců, dětí a bláznů je, že jejich vnitřní vesmíry mají neomezené možnosti. A my bychom měli mít touhu zkusit otevřít jejich brány aspoň na malou chvíli. Díky fotografiím Vladimíra Kozlíka to můžeme dokázat.

Celkové hodnocení: 80 %