Je označován za generační výpověď o stavu současného světa po zhroucení ideologií, v němž "šílená láska" naráží na cynické propojení politiky, profitu a organizovaného zločinu. Prvotina byla přeložena do patnácti jazyků a bude zfilmována. Zehová napsala také knihu Die Stille ist ein Geräusch (Ticho je hluk).

Ze západu Německa jste se přestěhovala na východ. Za čím?

Na to nedokážu přesně odpovědět. V Lipsku se mi líbí víc než někde na západě Německa. A kdyby to šlo, žila bych raději ve východní Evropě než v Německu. Na Lipsku se mi líbí atmosféra jisté zničenosti. Ta prázdnota, klid, staré rozbité domy. Ale i Lipsko se mění: když přijedete na Lipský knižní veletrh, v nových budovách je všechno hi-tech, vše je nové a nablýskané.

Cestovala jste po Bosně, už dříve jste studovala v Polsku.

V Polsku jsem žila osm měsíců. Naučila jsem se polsky, jeden semestr jsem strávila v Krakově na univerzitě. Když jsem odjížděla do Polska, řada mých kamarádů si klepala na čelo a ptala se, co chci dělat na východě, vždyť tam je jen bída a šeď. Každá taková cesta ale člověka poznamená a změní. Proto je cestování důležité.

Proč jste se vydala do poválečné Bosny?

Chtěla jsem vidět, jak Bosna vypadá za tím, co nám o ní přinášelo válečné televizní zpravodajství CNN. Vzala jsem auto a psa a vyrazila na pětitýdenní putování. Neměla jsem žádný plán, jezdila jsem zemí křížem krážem. Věděla jsem jen, že toho chci co možná nejvíce vidět a že chci mluvit s co možná nejvíce lidmi. Vedla jsem si cestovní deník a z toho vznikla knížka Ticho je hluk.

Už ve vaší první knize Orli a andělé se téma Balkánu objeví. Hlavní hrdina, narkoman Max zjistí, že jako právník pracoval pro firmu, organizující mafiánské obchody na Balkáně, že otec jeho dívky je zločinec...

Na Balkán jsem se v ní ale dívala z ptačí perspektivy, jako na něco trochu abstraktního, i proto jsem tam musela nakonec jet... Orli a andělé je román, příběh právníka Maxe, který děj vypráví v ich-formě. Jeho přítelkyně Jessie se zastřelí, když s ním telefonuje. Román je vyprávěn a rozplétán odzadu. Až na konci se s ním čtenář dostane do Bosny. Ten kout světa mě velmi přitahuje. Jsem vystudovaná právnička se specializací na mezinárodní právo - podobně jako hlavní postava románu. Musím přiznat, že válka na Balkánu mi i z odborného pohledu přišla velice zajímavá.

Co vás tedy stále táhne na východ?

Něco, co je napínavé, ale co nejde jen tak jednoduše vystihnout. Souvisí to určitě s kulturou: v Německu se kultura zabývá postmodernou, všechno se ironizuje, nic nelze nazvat přímo, protože hrozí podezření z patosu nebo kýče. To platí i pro politiku. Všimněte si, jak se němečtí politici bojí mluvit přímo, vše tak nějak lámou, ironizují. Bojí se vyjádřit pocit, že by se tím zesměšnili. Na východě to je jinak. Byla jsem několikrát překvapená, jak zpříma zde lidé mluví.

Neznám příliš současnou českou literaturu, ale lze to vidět na českém kině. Viděla jsem Samotáře a i film Musíme si pomáhat režiséra Jana Hřebejka. Také se mi velmi líbil. Jeho téma je velmi složité a choulostivé. Domnívám se, že na tomhle filmu lze dokázat rozdíl mezi německou a východoevropskou kulturou.

V čem spočívá?

Němci se stále bojí umělecky zobrazit minulost, přetrvává pocit, že by to mohli udělat špatně. Hřebejk děj vypráví velmi zpříma, upřímně a odvážně. Bez kliček ukazuje, jací lidé jsou, jak se mohou chovat ve vypjatých situacích, že vedle hrdinů žili ve válce také obyčejní lidé a kolaboranti. Když by takové téma někdo zpracoval v Německu, pojal by ho smrtelně vážně, stoupl by si k pultíku a kázal. Musíme si pomáhat láme tabu bez pompy. To neznamená, že se musíme bát v umění patosu. Mám ho ráda. Snažím se například používat mnoho metafor, obrazovou řeč, až přehnaně obraznou.

Mám dojem, že literatura by měla přinášet nejen příběhy, ale také pocity. Proto se mi líbí knížky polské autorky Olgy Tokarczukové - jsou emocionálně nabité. Ze stejného důvodu mám ráda také knihy Poláka Andrzeje Stasiuka.

Německá literatura devadesátých let se věnovala tématu pádu zdi a života za ní. O tom psali ale zejména autoři z bývalé NDR - třeba Thomas Brussig nebo Ingo Schulze. Čím si to vysvětlujete?

Převrat mě osobně nějak zvlášť nevzrušil. Vše proběhlo tak nějak v klidu a hladce. Pro lidi na západě to neznamenalo tolik jako pro lidi na východě, tolik se toho pro ně nezměnilo. Osobně necítím potřebu o tom psát. Možná proto, že jsem mladá a že jsem neprožívala ani rozdělení Německa. V Lipsku jsem se od prvního okamžiku cítila doma stejně jako v Bonnu nebo kdekoliv jinde, kde jsem bydlela. A o konfliktech mezi západními a východními Němci moc nepřemýšlím. Mě spíš zajímá, co se odehrává za hranicemi země. Na východě.