Jako vždy začínal výslech zdánlivě podružnými otázkami. „Čím se zabýváte?“ ptal se umělce přísným hlasem inkvizitor. „Maluji, maluji postavy,“ zněla odpověď. „A víte, proč jste tady?“ „Nevím, ale tuším,“ odvětil umělec. Pak se diskuse stočila k Poslední večeři Páně. Šlo o obrovský obraz, pět a půl metru vysoký a téměř třináct metrů dlouhý, který malíř dokončil v dubnu 1573.

Určen byl pro dominikánský klášter v Benátkách zvaný San Giovanni e Paolo čili San Zanipolo, jak se zkracovalo v benátském dialektu. Dílo mělo viset v refektáři, kde mniši pravidelně jedli.

Leonardo a Veronese

Poslední večeře umístěná v refektáři patřila v Itálii k zavedené tradici. Právě na tomto místě ji vytvořil i Leonardo da Vinci v klášteře Santa Maria delle Grazie v Miláně. Tváří v tvář jeho slavné nástěnné malbě, byť značné poničené, má člověk dojem mystického tajemství. Jenže Veronese nic takového nenabízí. Jeho Poslední večeře, dnes ve sbírkách Gallerie dell’Accademia v Benátkách, vypadá jako žranice v benátském paláci. A ohledně dobrého jídla a krásných žen byly Benátky doslova nenasytné.

 

Poslední večeře Páně Leonarda da Vinci v refektáři kláštera Santa Maria delle Grazie v Miláně

FOTO: monografie Veroneseho

Kompozici člení na tři části obrovské arkády a tato architektura na plátně vypadá, jako by ji vytvořil Andrea Palladio, nejslavnější stavitel v Benátsku v 16. století. Veronese rád vše maloval až s iluzivním efektem, takže divák měl mít pocit, že výjev působí živě a reálně, téměř jako by to bylo divadlo.

V prostřední arkádě sedí u stolu malá skupinka apoštolů. Hlavní je mezi nimi Kristus a právě říká: „Jeden z vás mě zradí.“ U Leonarda da Vinciho všech dvanáct postav zachvátí panika. Kdo by to jen mohl být? Veronese z toho žádné drama nedělal. Prostě se to stalo. Ty desítky postav (je jich asi padesát), kterými zaplnil celý obraz, jsou téměř netečné k předzvěsti Kristova umučení. Jako by šlo o banalitu.

Inkvizitoři měli pocit, že se malíř zbláznil. Skandál! Neúcta k tomu nejposvátnějšímu. Kdo jsou vůbec ti lidé? Co tam dělají? Jsou to služebníci boží?

Slavnostní večeře takhle vypadá

Veronese odpovídal nenuceně. Namaloval třeba kuchaře, protože bez něho se přece žádná večeře neobejde... „Udělal jsem ho tak, jako by se šel jen tak pro ukrácení chvíle podívat, jak se věci mají.“ „A proč jste tam namaloval muže, kterému teče z nosu krev?“ ptal se dál inkvizitor s tím, že bible nic podobného nepopisuje. „To je sloužící, jemuž se přece někdy může stát nehoda a pak krvácí z nosu,“ vysvětloval malíř.

Paolo Veronese a jeho Poslední večeře Páně, která je dnes vystavena v benátské obrazárně Galleria dell’Accademia.

Paolo Veronese: Poslední večeře Páně, která je dnes vystavena v benátské obrazárně Galleria dell’Accademia.

FOTO: monografie Veroneseho

Výslech pokračoval dál. „Proč jste namaloval muže oblečeného jako šašek?“ „Pro ozdobu, protože se to tak dělá!“ „Co dělá na obraze sv. Petr?“ „Krájí beránka, aby ho podal ostatním na druhý konec stolu!“ „A co činí jeho soused?“ „Má talíř, aby mu na něj Petr odříznutý kus položil!“ „A co dělá ten další?“ „Přece se šťourá v zubech vidličkou!“ Tribunálu prostě malíř tvrdil, že večeře takto vypadají a že lidé u stolu se tak normálně chovají.

Inkvizitoři byli zděšeni. Jakou má ten Veronese vůbec představu o svatém tématu? Cožpak je vhodné, aby na obraze Poslední večeře Páně byli vyobrazeni i opilci, psi, černoši, sloužící v turbanech, blázni, trpaslíci, dokonce němečtí žoldáci s halapartnami, z nichž jeden popíjí na schodech plnými doušky víno? Odpověď malíře zněla, že pán domu přece musel mít nějaké sluhy, pomocníky i ochranku, tak jako tomu je i v Benátkách. A ještě dodal, že obraz byl moc velký, tak ho musel něčím zaplnit!

Inkvizitoři začali umělce dokonce podezřívat, že fandí protestantům. „Cožpak nevíte, že v Německu a v jiných zemích nakažených kacířstvím mají ve zvyku tropit si posměch z věcí svatých katolické církve, a to různými obrazy plnými sprostoty?“ Veronese potvrdil, že o tom žel ví a že mu to taky vadí. Úplně je odzbrojil!

Právo na svobodu tvorby

Mohl pronést téměř cokoliv. Navíc byl vzdělaný, vyznal se v odpovědích, které nebyly jen naivně upřímné, ale i rafinovaně promyšlené. Během půlhodinového výslechu z jeho úst zazněla i věta o nároku na uměleckou volnost a fantazii: „My malíři požíváme stejné svobody, jakou mají i básníci nebo blázni.“ Jako blázen byl tehdy označován moudrý klaun, který vyjadřuje pravdu pomocí humorné nadsázky.

Poslední večeři pojal Veronese jako benátskou žranici.

Poslední večeři pojal Veronese jako benátskou žranici.

FOTO: monografie Veroneseho

Když si inkvizice ve Španělsku pozvala na kobereček El Greka nebo Goyu, třásli se oba celou noc strachy. Asi by zatloukali, jak by to jen šlo. O svém by mohl vyprávět i sochař Pietro Torrigiano, rodák z Florencie, který býval konkurentem i mladého Michelangela, ale shnil v roce 1528 v sevillském vězení, kam ho jako heretika uvrhla inkvizice.

V Benátkách to bylo jiné. Přístav byl svobodným městem, pohybovali se tam volně lidé nejrůznějších národností i vyznání. Obchod byl prioritou a nikomu nevadilo, zda zboží doveze, prodá nebo nakoupí křesťan, žid nebo muslim. Hlavně aby největší finanční prospěch měly Benátky. I k jinověrcům se proto přistupovalo tolerantně.

Kuriózní řešení

Protokol o zhruba půlhodinovém výslechu malíře Paola Veroneseho dnes patří k historickým pokladům benátského státního archívu. Kdo byl členem tribunálu i kde zasedal, nevíme s jistotou a neznáme ani jméno inkvizitora, který vedl výslech.

Předpokládá se, že se vše odehrálo v jedné z kaplí chrámu sv. Marka (Cappella di San Teodoro) a že v čele benátských inkvizitorů stál tehdy Aurelio Schellino. Je to ale jen pravděpodobný dohad. Znám je však konečný verdikt.

My malíři požíváme stejné svobody, jakou mají i básníci nebo blázni


Veronese nebyl zavřen, obraz nebyl zničen a ani na něm malíř nemusel udělat žádné úpravy, které tribunál původně žádal. Stačila jen kosmetická změna. Malba byla jen přejmenována. Takže z Poslední večeře se stala Večeří v domě Leviho, jak ji popsal v bibli apoštol Lukáš. Na schodiště umístil Veronese čitelný nápis: „Levi připravil pro našeho Pána velkou hostinu. Podle Lukáše, kapitola 5.“ To stačilo, aby byl v Benátkách skandál smeten ze stolu.