Skladatel Josef Suk nebývá často na programu zahraničních dirigentů a jeho poslední dílo Epilog už vůbec ne. Bylo to vaše vlastní přání uvést Epilog právě v Praze?

Jistě, i proto, že diriguji skladby Josefa Suka velice často. Uvedl jsem postupně celou jeho symfonickou tetralogii Asrael, Pohádku léta i Zrání a teď poprvé i Epilog, čímž jsem si splnil dlouholeté přání. Myslím, že Sukova tvorba má co říci i dnešnímu posluchači.

Společně s vaší ženou, klavíristkou Viktorií Postnikovovou, jste Prahu nyní oslnili interpretací Prokofjevova klavírního koncertu č. 5 a hlavně Šnitkeho hudbou k Mrtvým duším. Znal jste Alfreda Šnitkeho osobně?

Samozřemě, byl to můj dlouholetý přítel až do jeho smrti v roce 1998 v Německu. Ještě za jeho sovětského období jsem uvedl většinu jeho děl, třeba všechny symfonie. Neměl to tehdy v Sovětském svazu snadné. Snažil jsem se mu alespoň trochu pomoci uváděním skladeb. Přestože je jeho hudba zcela odlišná od Suka, oba patří k autorům mého srdce.

Slyšel Šnitke vaši úpravu hudby ke Gogolovým Mrtvým duším?

Ano a moc se mu líbila, včetně těch improvizovaných prvků, které jsme s manželkou do díla vložili, a které při každém provedení měníme podle situace, reakce lidí, atmosféry v sále a orchestru.

Co vás nyní čeká? Působíte teď u nějakého orchestru trvale?

Ne, jsem teď zcela volný a bez stálého úvazku, takže koncertuji po světě s různými orchestry. Po Praze se vracím do Moskvy, kde budu v březnu dirigovat symfonický orchestr Capella na připravovaném festivalu děl Sergeje Prokofjeva k padesátiletému výročí jeho úmrtí.