Jste na turné k albu Black Traffic. Je tato vaše loňská deska v něčem jiná než předešlé?

Myslím, že ano. Podle mě je totiž Black Traffic jedno z nejlepších alb, které jsme kdy natočili. A tak mě těší vnímat zvuk, který v současné době máme. Je to jiné než desky Wonderlustre a Smashes and Trashes. Je pěkné sledovat úplně novou etapu Skunk Anansie.

V září má vyjít vaše první živé album a DVD Live in London. Můžete nám přiblížit koncert, během kterého záznam vznikal?

Bylo to na krásném místě, které se jmenuje Cadogan Hall. Obvykle tam zní hlavně klasická hudba. Byl to akustický koncert, lidé i my jsme seděli. Mělo to jinou atmosféru než ostatní naše vystoupení. Byl to pro nás výjimečný zážitek. A i když jsme byli nervózní, protože jsme měli jenom jeden pokus a chtěli jsme, aby to bylo, jak má být, dokázali jsme si to vychutnat.

Dříve byla naše práce tvořit a vystupovat. Dneska by se dalo říct, že řídíme naši kapelu jako firmu

Prý pořádáte charitativní workshopy. O co přesně jde?

Jde o hudební workshopy, na nichž spolupracujeme s různými organizacemi, které nějak pomáhají dětem. Hrajeme s dětmi, učíme je teorii, posloucháme písničky, které složily. Skrz naše koncerty sice také vybíráme nějaké peníze na charitu, nejsou to ale žádné závratné sumy, které jim můžeme nabídnout. Když tedy někde hrajeme pozdě večer, máme skoro celý den čas. Rádi ho trávíme právě hraním s dětmi, které jsou z toho absolutně nadšené. V Anglii už není tolik rockových kapel, jako to bývalo, nebo alespoň nejsou tolik vidět. My se nicméně snažíme dětem tenhle svět představit. Kromě hraní se s nimi bavíme o všem možném kolem hudby. Chceme tyto workshopy nabídnout těm, kteří si něco podobného nemůžou dovolit. Nejezdíme tedy moc do hudebních škol, protože tam by měli být schopni podobné věci předat dětem sami.

Víte o dětech, které se díky vám rozhodly tvořit hudbu?

Doufám, že takové jsou. Věřím, že ano.

V roce 2009 jste se dali se Skunk Anansie opět dohromady po osmileté pauze. Jak se pro vás tato nová éra liší od té v devadesátých letech?

Vrátili jsme se jako kapela, to ano, ale individuálně jsme ze scény nikdy neodešli. Já jsem vydávala sólová alba a i ostatní členové se věnovali hudbě. Takže to cítíme jako kontinuitu, nebyly to žádné náhlé změny. Ale když to mám porovnat, zásadní rozdíl tu je. Dříve byla naše práce tvořit a vystupovat. Dneska by se dalo říct, že řídíme naši kapelu jako firmu. Nejsme už u nahrávací společnosti, všechno si děláme sami. Už nejsme jen umělci, ale musíme si ohlídat i obchodní stránku věci.

Baví vás to?

Ale jo, každý z nás má na starosti něco jiného. Já jsem umělecký ředitel, kytarista Ace dělá merchandising, baskytarista Cass má na starosti nahrávání a bubeník Mark Richardson videoklipy a DVD. Ale pomáháme si navzájem.

Změnilo to nějak váš pohled na nahrávací společnosti?

Víte, hlavně si myslím, že nahrávací společnosti už nejsou, co bývávaly. Místo aby platily peníze zkušeným lidem za to, že opravdu rozumějí hudebnímu průmyslu, dělají s partou mladých géniů, kteří jsou sice o dost levnější, ale moc netuší, co mají dělat. Takže jsme se rozhodli, že to, co pro nás měli dělat, si raději budeme dělat sami. Aby byly věci, které jsou třeba, také někdy hotové.

Jaký způsob distribuce hudby vám dnes připadá nejlepší?

Mně připadá nejlepší, že je jich tolik. Možnosti jsou velmi flexibilní, je to otevřená oblast. Na jednu stranu se zdá, že to mají v rukou pořád stejní lidé, ale doba přitom skýtá mnoho možností. A pro různé lidi se hodí různé způsoby.

Muzikanty jsou častěji muži. Má to na rockové scéně zpěvačka žena těžké?

Muži dominují rocku jako mnoha jiným odvětvím. U žen tedy záleží na tom, aby byly vždycky opravdu dobré. Pak mohou uspět.

Představíte na svém vystoupení v Panenském Týnci i své skladby z devadesátých let?

Samozřejmě, budeme hrát ale i ty nové.