Vloni jste předskakovala na japonském turné francouzské zpěvačce Zaz. Jak jste se daly dohromady?

Koncerty nám zajišťuje stejná agentura. Když Zaz řekla, že chce jet do Japonska, věděla jsem, že chci jet s ní. Jsem totiž ze čtvrtiny po babičce Japonka. Po turné jsem tam zůstala ještě týden, potkala jsem se s babičkou a mámou, oslavila jsem dvacáté čtvrté narozeniny. Bylo to úžasné.

Zaz vás po turné velmi chválila. Jak se vám naopak líbí její hudba?

Bylo to od ní milé. Je úžasná a krásná, obzvlášť když je na pódiu. Její energie je až nakažlivá. Neočekávala jsem, že se mi bude líbit, protože to není hudba, kterou bych normálně vyhledávala. Ale vidět ji při koncertě je zážitek. Je to neuvěřitelná performerka.

Narodila jste se ve Spojených státech, ale žijete v Barceloně. Proč jste se přestěhovala do Evropy?

Ještě jsem to vzala přes Kanadu. Můj otec je z jihu Francie. Díky tomu jsem vyrůstala s pocitem, že jet do Evropy je něco romantického, až mystického. Vyrůstala jsem ve Státech, ale nikdy jsem se tam necítila být doma. Nikdy jsem plně nepronikla do americké kultury. Ve třinácti jsem viděla film Erasmus a spol., který je o tom, jak se jeden kluk z Francie přestěhuje do Barcelony a děsně si to užívá. Od té doby jsem chtěla udělat to samé. Zkusila jsem i Paříž, ale nebylo to ono. Barcelona vás hrozně rozmazlí. Je tam krásné počasí, levně, všude hodně hudby a umění. V Paříži mám pořád pracovní základnu, ale není to pro život. Část roku trávím i v New Yorku.

Maia Vidal

Maia Vidal

FOTO: Milan Malíček, Právo

Jak evropská kultura ovlivnila vaší tvorbu?

Asi v sedmi jsem začala v Americe s houslemi, v patnácti jsem tam založila punkovou kapelu. Ale už jako dítě jsem poslouchala evropskou hudbu. Táta je na world music, doma nám hrálo třeba flamenco, francouzské šansony nebo balkánské lidovky. Bylo pro mě přirozené z toho čerpat inspiraci. Třeba když jsem začala hrát na akordeon, přirozeně mi z toho vyšly valčíky, protože si to ten nástroj vyžaduje. Nyní, když v Evropě bydlím, se to ještě prohloubilo. Ale když třeba jedu do Japonska, nechám se ráda ovlivnit tamní kulturou. Nejvíc evropské příchuti pro mě má akustický folk.

Zpíváte i francouzsky. To jste se naučila doma, v Kanadě, nebo až v Evropě?

Doma. V Kanadě jsem francouzsky nemluvila, vůbec jsem jim nerozuměla. Quebecká francouzština je úplně jiná. Ale plně jsem ten jazyk přijala vlastně až v Barceloně. A tam jsem k němu přidala ještě španělštinu.

Ve francouzštině vyplouvá na povrch mé temnější já

Zpíváte i španělsky?

Začala jsem to zkoušet. Mám období, kdy španělštinu miluju. Začínám v ní i přemýšlet, ale psát písničky je těžké. Nevím, jestli už se na mém dalším albu něco objeví. Je to zajímavé, mám pocit, že v každém jazyce mám trochu jinou osobnost. Ve francouzštině vyplouvá na povrch mé temnější já. V tom jazyce píšu o poměrně těžkých emocionálních tématech, pomáhá mi k větší upřímnosti. Nemám potřebu se za něco skrývat. Prostě řeknu, co chci.

Říkala jste, že jste hrála v punkové kapele. Zůstalo ve vás ještě něco z punku?

Kromě zelených vlasů, které ve chvíli, kdy si do nich dám růžové kvítky, tak punkové nejsou, mám pořád poměrně punkovou duši. Konstantně rebeluji. Ráda i sama proti sobě. Tlačím se do nepohodlných sfér. Má hudební produkce za posledních deset let je série drobných rebelií. S klasickými houslemi jsem začala v punkové kapele. Po nějaké době už jsem ale začala punk nenávidět, tak jsem začala hrát punkové písničky na sladko, po svém. To byly vlastně počátky mé současné tvorby. A miluju do ityourself – vyrob si sám. Když chci pěkné tričko, přešiju si ho z jiného a něco na něj nasprejuji. Když chci kapelu, prostě ji založím. Když chci na albu piano, sednu k němu a naučím se na ně hrát. Tak jsem to udělala na druhém albu.

Ve francouzštině vyplouvá na povrch mé temnější já. V tom jazyce píšu o poměrně těžkých emocionálních tématech, pomáhá mi k větší upřímnosti

Maia Vidal se narodila v Kalifornii před pětadvaceti lety japonským a francouzským rodičům. Kolem hudby se motala od malička, v New Yorku vystudovala hru na housle a vedle toho působila v čistě dívčí punkové kapele Kiev. Pak založila na univerzitě v Montrealu, kam se s rodiči přestěhovala, vlastní projekt Your Kid Sister. Tentokrát šlo o poctu skupině Rancid, byl to de facto revival. V roce 2011, po vydání debutu God Is My Bike, měla již velmi dobré renomé písničkářky, producentky a sólové performerky. Její zatím poslední album se jmenuje Spaces a vyšlo letos.