K věci: nejsem hezká. Ani trochu, vážně. Jsem spíše ošklivá, což bohužel není falešná skromnost, nýbrž realita. Ukažte moji fotku (třeba tu naprosto příšernou z občanky, ale klidně i tu o něco málo lepší z pasu, nebo třeba tu ze řidičáku, ono to vyjde nastejno) deseti náhodně vybraným lidem a dejte jim čtyři možnosti: krásná, celkem hezká, spíše ošklivá a ošklivá  a můžete se vsadit, že minimálně sedm z nich bez váhání zaškrtne céčko a že od každého puberťáka, i kdyby byl sebeuhrovitější, dostanu pochopitelně déčko.

Tak s tímhle žiju  pouze s tím rozdílem, že lidem na ulici neukazuju fotku, nýbrž rovnou svůj ksicht. I puberťákům.

Moje ošklivost je obtížně popsatelná: nemám hrb, zrůdně velký nos ani srostlé obočí. Netvoří ji nějaká podobně nápadná, a tudíž relativně snadno odstranitelná jednotlivost; moje ošklivost vzniká prostým součtem několika desítek drobných, na první pohled nijak výrazných fyzických nedostatků: obličej by mohl být oválnější, čelo vyšší, vlasy hustší, oči větší, uši menší, pohled poněkud pronikavější, zuby bělejší a rovnější, pleť čistší a zářivější, ústa lépe tvarovaná, rty plnější, boky a zadek naopak štíhlejší, nohy delší. A tak dále. Je toho tolik, že se s tím při nejlepší vůli nedá nic dělat. Jak to řekl kolega architekt jedné zákaznici, která koupila kdesi za Prahou prastarý rodinný domek: Těch oprav by bylo tolik, že optimální řešení je to zbourat a postavit novej... Tak přesně tohle je můj případ: lasery, liposukce ani plastiky nic neřeší. Moje optimální řešení se jmenuje demolice.

Jsem zkrátka Hujerová.

To je moje přezdívka už od základky. Nevzpomínám si bohužel, kdo s tím přišel ve třídě jako první - kdybych to věděla, srazila bych ho autem (pochopitelně žertuji). Mám pocit, že to byl Skippy, ale nechci se mýlit.

Každopádně se ta přezdívka ihned ujme. Zní dostatečně posměšně, takže dobře ilustruje mou tehdejší osobnost: věčně nasupené čelo, laciné brýle, pubertální knírek a nahrbená ramena. Hujerová je v jistém smyslu brilantní zkratka.

Větvičková - Hujerová. V těch dvou jménech je celé mé dětství. Větvičková, přezdívaná zcela neinvenčně Větev, někdy též Konár, je na tom ještě o stupínek hůř. Podle mého objektivního úsudku je ošklivá jako noc - tak špatně na tom opravdu nejsem. Jezdíme do školy stejnou tramvají. Představte si to: dvě ošklivé dívky osaměle stojící v mlhavém ránu na tramvajové zastávce. Já se ovšem nadřazeně usmívám: pevně věřím, že tak hnusná jako Větvičková být nemůžu. Větvičková v mých očích představuje skutečné estetické dno.

Jenomže po prázdninách přijde do osmé třídy jiná Větvičková: opálená, prsatá a překvapivě dobře ostříhaná (jak se závistivým bodnutím pocítím v první vteřině, kdy ji spatřím). Samozřejmě to ani tak není nic moc, ale jedno je jasné všem: oblíbená soutěž Miss třídní zrůda bude konečně trochu dramatická. Dokáže Větev obhájit vítězství - nebo jí ho sebere Hujerová? Nakonec ji s vypětím všech sil těsně porazím, avšak jedno pochopím na celý život: když v péči o svůj zevnějšek na chvilku polevím, můžu být rázem ta úplně nejošklivější. (Zkuste si mimochodem představit, jak s tímhle poznáním například relaxujete... Divíte se, že mi slovo relaxace vždycky přišlo poněkud k smíchu?)

Pro ošklivé holky jako já se jediným kritériem všech věcí dříve či později stane krása. Už ve třech letech si na pískovišti vybírám místo, odkud mám nejhezčí výhled. Nikdy si nehraju u popelnic - já tedy ne. Zmrzlinu si vybírám podle barvy - tak, aby mi aspoň trochu ladila s oblečením. Chápete? Brýlaté děvčátko v neforemných modrých manšestrákách si nekoupí pistáciovou zmrzlinu, i když na ni má chuť, neboť se bojí, že by se jí nehodila barevně... Zelená a modrá, pro blázna je dobrá. Dokážete si představit obavu nepůvabné dvanáctileté dívenky, že další nedostatek si už nemůže dovolit?

Na gymnáziu samozřejmě naoko vyznávám stejné životní hodnoty jako ostatní spolužáci, ale v hloubi duše dávno vím, že to jsou všechno kecy. Přátelství? Obětavost? Spravedlnost? Pravda? - Blbost! Jediné, na čem v životě ženy skutečně záleží, je krása. Pravda je totiž taková, že obětavým, kamarádským ani spravedlivým holkám nikdo milostná psaníčka nepíše.

Ve třídě je tajně pozoruji - své pohledné spolužačky. Každé ráno zkouším odhadnout, v čem toho dne přijdou, a už předem se bojím té neviditelné záře, která tak často provází jejich příchod. Pro ostatní je ta záře možná neviditelná, ale já ji dobře vidím  a Větev určitě taky. Je to neuvěřitelné, ale ty nány vypadají skvěle, i když se při chůzi klátí sebevíc nebo když jsou zcela neupravené. Nevyspání, přeleželé vlasy, zmačkané tričko, dokonce i špinavý obvaz na hlavě to všechno paradoxně zvyšuje jejich půvab. Oči více vyniknou, pleť je jakoby ještě hladší. Dodnes si pamatuji každý kousek jejich oblečení. Chápete? Ještě po pětadvaceti letech si dokážu přesně vybavit džínovou sukni značky Wild Cat, v níž ve druhém ročníku Eva Šálková poprvé nakráčela do naší třídy: každou kapsu, každý rozparek, i tu červenomodrou cedulku.

V hodinách ji neustále šmíruji. Při rýsování a kreslení povystrkuje jazyk a já se marně snažím přijít na to, proč dokonce i s vyplazeným jazykem vyhlíží tak úžasně sexy? Když jazyk vystrčím já, okamžitě vypadám jako mentál (naštěstí mám soudnost a nikdy jazyk nevyplazuji). "Bože, proč jí ano - a mně ne?" šeptám v duchu.

Roste ze mě zuřivá ateistka: Bůh mi nepřidělil lepší ksicht. Počínaje pubertou nevstoupím do žádného kostela - tak jako už nikdy nejdu do restaurace, kde mě předtím ošidili.

Mnohokrát mě během dospívání napadne, že kdybych neměla tak velká prsa a zadek, mohla bych předstírat jistou nezávislost: Láska? Sex? Ne, děkuji, já se o tyhle věci nezajímám. Jenže s podprsenkou číslo čtyři? S prdelí zasloužilé kubánské matky nikomu nenamluvím, že jsem nebyla stvořena pro lásku. Každý vidí, že byla  a když mi pohlédne do obličeje, je mu okamžitě jasné, že se mi lásky zoufale nedostává.

Nejsem nezávislá, jsem jenom ošklivá. Neoklamu nikoho.

Je mi čtyřicet, ale dodnes všechno hodnotím především podle půvabu - nejen třeba auta a mobilní telefony (rozhodující je pro mě samozřejmě elegance tvarů a barva, nikoliv technika uvnitř), ale i sousedy, lékaře nebo politiky. Co jsou politikovi platné krásné vize, když má křivý úsměv a tři brady? Já ho tedy rozhodně volit nebudu. Ale hlavně: odjakživa se mi líbí jenom pěkní, nebo alespoň sympatičtí chlapi. Chápete velikost toho průšvihu? Mě, šeredku, přitahují výlučně sympaťáci.

Zkuste s touhle smrtelnou kombinací žít - a přežít.