Prahu navštívil už v roce 1994, kdy se zde zúčastnil 61. světového kongresu mezinárodního PEN klubu, podruhé do české metropole přijel letos na konferenci evropských amerikanistů. Česky mu nedávno vyšel básnický výbor Očarování v překladu Josefa Jařaba.

Během svého života jste zažil značnou proměnu postavení Američanů tmavé barvy pleti ve Spojených státech. Z dnešního pohledu: Naplnil se sen Martina Luthera Kinga, který před lety věřil v rovnoprávnou a spravedlivou Ameriku?

Ne, samozřejmě ne, jeho sen se stal součástí historie. Za posledních čtyřicet, padesát let se situace černochů v USA značně změnila, a to logicky zejména na jihu. Když byl bělošský jih nucen konfrontovat se s černoškým obyvatelstvem a uznat jeho práva, vyvolalo to hodně vášní.

Na druhé straně bylo naším vítězstvím, že většina musela uznat, kolik věcí nás všechny spojuje. Pochopili, že dokonce i v dobách přísné segregace bělochů a černochů se obě komunity navzájem obohacovaly. Nelze popřít, že bílí Američané mluví, chodí a uvažují určitým způsobem také proto, že vedle žila černá Amerika a že společně vytvářeli americkou kulturu. Já jsem si to uvědomil ve Vietnamu ve válce. Tam bylo jedno, kdo vás zachránil a jakou měl barvu kůže. Sdíleli jsme společně zákopy, ale i ženy ve veřejných domech... (smích)

Jak tohle reflektovala afroamerická literatura? Jak probíhalo sebeuvědomování afroamerických spisovatelů?

Od nás se po dlouhou dobu očekávalo, že budeme literaturou sloužit afroamerické komunitě. Že budeme vymezovat a vysvětlovat černošství ve vztahu k bělošské majoritě a budeme psát o tom, co to znamená narodit se s černou barvou kůže někde v chudobě a na předměstí. Až v poslední době bylo i nám přiznáno právo, že můžeme zkoumat také tajemství samotného života člověka i niterných krajin lidské duše.

Možná tohle je hlavní svoboda, které bylo dosaženo. Na druhou stranu jižanská literatura je specifická a úzce souvisí s místem a terénem jihu Spojených států. Když čtete jižanského autora, cítíte tamní krajinu už třeba v její melodičnosti. Lze to krásně vidět u Faulknera, ale například i u Jamese Weldona Johnsona v básni Creation.

Černošské hnutí za rovnoprávnost bylo svého času spojeno i s různými politickými ideologiemi, s nacionalismem, potom se socialismem, marxismem. Je to patrné například u jiného básníka - Amiriho Baraky.

Když se hnutí politizovalo, určitě se mu podařilo sjednotit stoupence a získalo na síle. Ovšem nezapomeňte, že Afroameričané jsou převážně dosti konzervativní a spíše lpějí na tradičních hodnotách. Velkou roli u nich hraje rodina, domov a obtížněji přejímají radikální, náhlé, ať už levicové nebo pravicové, politické ideologie. Mně se velmi líbily starší Barakovy básně, kdy ještě byla politika v podtextu, ale ne na povrchu.

Jaká je současná americká společnost? Dokáže ještě uchovávat multikulturalismus a soužití různých kultur a obyvatel, jejichž předkové původně přišli z celého světa? Nebo směřuje k jednolité, třebaže multietnické společnosti, která stvořila jeden národ Američanů?

Duch Spojených států je do jisté míry založen právě na multikulturalismu. Ale obě tendence vedle sebe existují a navzájem se obohacují - alespoň bych si to přál. Pokus o vytvoření nového národa v americkém "melting potu" je velmi zajímavá věc, na druhé straně měli bychom ctít rozdíly a vnímat kulturní odlišnosti, tuhle zkušenost možností, protože nás obohacuje a rozšiřuje náš vlastní rozhled.

Osobně si nepřeju zažít, aby se všichni uniformně oblékali, jedli stejná jídla a stejně se ve volném čase bavili. Mám ohledně globalizace a alespoň její kultivované xenofobie, která směřuje k uniformitě, své pochybnosti. Každý člověk je organismem, který se vyvíjí a mění, stejně jako příběh ovlivňuje jiný příběh. Jsme obdařeni přirozenou zvídavostí, s níž chceme objevovat příběhy své i druhých a vyprávět je dál. Mám jen obavu, že jsme se v současné době dostali do stadia, kdy lidé už po nich netouží. Dokonce se zdá, že se bojí poznávat své příběhy a jejich rizika. Začínají žít pasivně, místo aby hledali a ptali se. Raději vyšlou robota na Mars.

Co se ale nyní děje po 11. září? Je tohle bohatství kultur v Americe v nebezpečí?

Pokud přijmeme ten bigotní jazyk, který nepromlouvá srdcem, ale z něhož je cítit hněv a strach a který dnes určuje politika, tak ano. Kdo začne hledat zlo, může je najít kdekoliv, dokonce i ve své vlastní historii. Jsem trochu zmaten z celé irácké vojenské kampaně. Ovšem když už se začalo v médiích mluvit o iráckých biologických zbraních, nemohl jsem si nevzpomenout na to, jak dobyvatelé Ameriky kdysi zkoušeli vybíjet indiány třeba i za pomoci uměle šířených infekcí. Známé je, jak třeba běloši darovali rudochům nakažené deky. Věděli, že indiánští šamani neumí tyhle pro ně neznámé choroby léčit. Bylo těžké zároveň nemyslet na to, že jsme to byli právě my, kdo jsme Arabům kdysi ukázali biologické zbraně. Zdá se, že často se historie vrací, aby nás konfrontovala se starými traumaty. A někdy až v monstrózní podobě.

Je nyní americká společnost více militaristická než dříve?

Militaristická je a byla přece už od svého vzniku. A nemluvím o situacích, kdy na vás někdo čeká za rohem a vyskočí s bouchačkou v ruce. Amerika odjakživa závisela zejména na rozvoji stále modernějších a účinnějších zbraní. Tento kontinent dobyl bílý muž hlavně díky technologické převaze svých zbraní, měl opakovačku a poté automatickou pušku.

Druhým důležitým momentem byl výskyt přírodního bohatství. Jenže to museli noví osadníci vybojovat na původním obyvatelstvu, nacházelo se často na jejich prériích, takže už samotný rozvoj nového státu provázelo neustálé krveprolití, boj o novou zemi.

Ovšem ve srovnání s některými státy, co se nacházejí v krizových oblastech, představuje dnešní Amerika zemi bezpečného ráje. Chudí Američané by leckde jinde na světě patřili k solidní střední třídě, neznají situaci mnoha chudých na světě, kteří pracují, ale nemají co jíst, ani se jim nedostává základní lékařské péče. Na to nesmíme zapomínat.

Stejně jako na současnou dominanci americké kultury? Je například zajímavé, jakou roli v ní hraje náboženství.

Zrovna jsem byl v Ghaně a nemohl jsem tam věřit vlastním očím. Na ulici projede kolem vás auto a na kufru má napsáno: Věříme v jediného Boha. Nad vchodem domů visí cedule: Zde dlí Bůh. A všude vidíte stovky, tisíce dalších podobných náboženských odkazů. Až mě napadlo, že to připomíná kolonialismus...

Nevím, jak dnes, ale když jsem byl v armádě já, měli jsme také takzvaná psychologická válečná školení mužstva. Vycházelo se z představy, že jestliže získáte duši člověka, vlastníte i jeho tělo. Západní svět pochopil a zdokonalil tuhle ideu, že můžete vyhrát válku bez jediného výstřelu. Nedávno jsem byl v Japonsku a v místním metru se nějaký Američan rozčiloval a křičel na jednoho Japonce, že mu nerozumí, aby na něj mluvil anglicky. V japonském metru to bylo komické i smutné zároveň.