Jste na společném turné s Depeche Mode. Co to pro vás znamená?

Iain Cook (klávesy, kytara): Strašně moc. Jsme jejich fanoušky od mládí. Album Violator poslouchám dodnes. Je jedno z mých nejoblíbenějších. Vidět hrát Depeche Mode naživo před takovými davy lidí, jaké jsou na tomto turné, je úžasné. Je to neuvěřitelná kapela.

Víte, jak vaši hudbu členové Depeche Mode hodnotí?

Lauren Mayberryová (zpěv): To nevíme, ještě jsme je pořádně nepotkali. Ale je úžasná zkušenost vidět, jak pracují. Sledujeme, jak funguje takhle velké turné, a snažíme se pochytit, co nejvíce můžeme.

Martin Doherty (klávesy, sampler): Chtěli bychom se od nich něco naučit. Možnost zblízka sledovat koncerty kapely, která nahrála tolik skvělých alb a oslovila tolik lidí, je výjimečná příležitost. Zatím se snažíme přivyknout si na stadióny. V tuhle chvíli za sebou máme dva společné koncerty a nejsme zatím zvyklí vystupovat před tolika lidmi. Stadióny, na nichž s Depeche Mode vystupujeme, jsou obrovské.

Jak na to reagujete?

Doherty: Myslím, že jsme na velkém pódiu daleko energičtější. Snažíme se nelézt na pódium s takovým tím gestem, jako že objímáme celý stadión nebo jsme právě vyhráli světový pohár v nějakém sportu. Přesto musí být ta gesta rozmáchlejší než v klubech.

Jaká muzika vás ovlivňuje?

Cook: Prince, Michael Jackson, Cyndi Lauper a mnoho dalších.

Mayberryová: Myslím, že snoubíme elektronické vlivy s naší zálibou ve skvělé hudbě osmdesátých a devadesátých let. Kombinujeme inspiraci, která přichází z nejrůznějších míst, než že bychom se příliš inspirovali jedním nebo dvěma muzikanty. To se brzy opotřebí a příliš se tím odhalíte.

Skupina Chvrches

Skupina Chvrches

FOTO: Universal Music

Lauren, vy jste původně pracovala jako novinářka. O čem jste psala?

Mayberryová: Do časopisů a na internet jsem psala o kultuře. Umění mě bavilo. Pořád pomáhám s jednou webovou stránkou, když na to mám čas. Udržuji si tím mozkové závity v pohybu.

Také hrajete na piano a bicí. Nechybí vám, že to v Chvrches příliš nevyužijete?

Mayberryová: V pár písničkách hraju na klávesy, takže trošku tam toho je. Chybí mi to teď hlavně kvůli tomu, že nemám moc času, abych si aspoň zahrála doma. Ale až se to trochu zklidní, budu si ve volném čase hrát a budu zase v pohodě. Beru to tak, že v téhle čerstvé kapele je mým hlavním nástrojem můj hlas. Je to nezvyk, ale líbí se mi to. Také pořád příležitostně pracuju pro jedno rádio, kam skládám znělky.

Na jaře jste ještě mluvili o tom, že kapely, v kterých jste hráli dříve, jste ještě plně neopustili. Stále to platí?

Cook: Výhoda je, že má kapela je spíš projekt. Je to duo, které tvořím já a Craig B. Pracujeme spolu od devadesátých let a můžeme to kdykoli odložit nebo znovu nahodit. Nyní jsou Chvrches prioritou nás všech, zabírají nám veškerou energii. Ale návrat v budoucnu nevylučuji.

Mayberryová: Máme to podobně. Co se týká koncertů, jsme nyní plně vytížení. Na práci naší druhé kapely prostě nezbývá čas. Ale hrajeme s mými spoluhráči takovou zábavnou e-mailovou hru. Posíláme si úryvky hudby přes internet. Vždycky, když jsme doma v Glasgow, tak se s nimi scházím. Ještě to není kompletně uzavřené.

Doherty: Já jsem byl koncertní člen kapely The Twilight Sad. Už ale nejsem, protože jsem dostal možnost dělat naplno něco, do čeho se můžu zapojit i kreativně. Nebylo se o čem rozhodovat. Skočil jsem po tom. Tu předchozí kapelu jsem miloval, ale hrát koncerty není tak zábavné, když hrajete hudbu, na které se nepodílíte. To byl můj případ. Když předstoupíte před lidi s hudbou, kterou jste sám napsal, je to daleko větší jízda.

Vaše hudba se světem internetu šíří lehce a rychle. Ještě jste nevydali debutové album, a vaše videoklipy mají statisíce zhlédnutí. Překvapilo vás to?

Cook: Velmi. První písničku Lies jsme dali na internet loni v květnu. Poslali jsme ji do světa, abychom zjistili, co na to lidi řeknou. A oni byli tak nadšení, že nám došlo, že bychom se měli rychle naučit hrát naše skladby naživo a začít koncertovat. Naštěstí jsme už tou dobou měli pár dalších písniček. Pořád mě to vlastně udivuje.

Skupina Chvrches

Členové skupiny Chvrches.

FOTO: Universal Music

Pocházíte ze skotského Glasgow. Nacházíte ve své tvorbě nějaké skotské vlivy?

Cook: No jasně, vyrostli jsme tam, takže si připadáme hodně skotští. Zní to triviálně, že? Ale je to tak, ta hudba odráží naše osobnosti, a ty jsou skotské. Nejvíc to můžete postřehnout ve smutných písničkách, tam je to Skotsko opravdu znát.

Vaše první album The Bones of What You Believe vyjde v září. Je v něčem koncepční?

Mayberryová: Neřekla bych, že je koncepční. Myslím, že jsme se snažili hlavně o to, aby na něm byly jasné vrcholy i nenápadnější momenty, chvíle, kdy to odsýpá, a chvíle, kdy hudba jen tak plyne. Nechtěli jsme, aby to všechno byl optimistický popík nebo rozvážná muzika. I když jsme už vydali dost singlů, je pro nás prioritou vydat řádné album, které bude mít smysl. Nemá to být jen snůška písní. Snad se to podařilo.

O čem vaše písničky jsou?

Mayberryová: Když přijde na psaní, začínám vždy u něčeho osobního, ale snažím se to přetvořit v univerzální téma. Musí to přece mít smysl i pro ostatní. Ale bohužel se nemůžete dostat do cizích hlav a zjistit, jestli se vám to opravdu povedlo.

Loni v červnu vás list Guardian představil jako jednu z nejnadějnějších kapel doby a pochvalně se o vás zmínili i na BBC. Co pro vás tato hodnocení znamenají?

Mayberryová: Je skvělé, že se o nás říkají hezké věci. Máme štěstí. Ale po pravdě řečeno snažíme se od toho trochu odstřihnout a soustředit se na to, co máme dělat. Na psaní písniček a na hraní. Je to i proto, že nám je jasné, že to, čemu vděčíme za svůj úspěch, jsou lidé na internetu. Našli si nás na neznámých blozích a doporučovali nás přátelům. Myslím, že je důležité, abychom nezapomněli, že se naše kapela narodila díky internetu. Lidi nás posílali dál. To bylo na začátku zásadnější než to, jak se o nás psalo.

Co vám v dnešních dnech udělá největší radost?

Mayberryová: Díky úspěchu naší hudby, ze kterého mě až mrazí, mě těší, že se můžu podívat na úžasná místa, na která bych se jinak nedostala. A vždycky mě potěší, když nám někdo zajímavý, koho na cestách potkáme, doporučí skvělou restauraci nebo nám ukáže nádherné místo. Plus spánek.

Doherty: Dvanáctihodinový nepřerušovaný spánek. Nebo koukání na televizi. Když nemusím kromě spaní a sledování televize jeden den nic dělat, jsem šťastný.

Mayberryová: Chybí nám naopak obyčejné věci, o kterých by nás nenapadlo, že je budeme někdy postrádat. Ale podívejte se z okna. To je docela malá aréna, ne? Večer to zmákneme. Ty jo, bude tu hodně lidí. (Lauren Mayberryová pohlédla z okna místnosti, kde vznikl tento rozhovor, přímo do ještě prázdného prostoru Synot Tip Arény.)