Na pražské výstavě na rozdíl od loňské retrospektivy v Českém Krumlově převládají kresby k filmu Pink Floyd: The Wall. Stále posloucháte jejich hudbu?

Ano, ale nemám jednu nejoblíbenější desku nebo písničku, i když samozřejmě jedním z největších hitů je We don’t need no education. S Rogerem Watersem jsme stále v kontaktu jako staří kamarádi, i když on žije v Americe a já v Anglii. Když jedu do Států, vždycky spolu strávíme nějaký čas a navštívím i ostatní kluky z kapely. Například za pár dní jedu na svou další výstavu do italské Padovy, kde bude Roger z The Wall hrát. Ostatně koncertovat bude brzy i v Praze (7. srpna v O2 Areně, pozn. red.).

Kterou scénu z The Wall považujete za nejvýraznější?

Asi pochodující kladiva. Mým úkolem bylo dát textům vizuální tvar. Potřebovali jsme nějak ztvárnit fašistickou sílu a já jsem přemýšlel nad nějakým nástrojem. Viděl jsem kladivo, to tvrdé chladné železo, které je používáno výhradně k tlučení a bití. Silných scén je tam ovšem spousta – křičící hlava nebo květiny, které se milují a pak se hádají stejně jako lidé.

FOTO: Gerald Scarfe

Film vznikl před třiceti lety a lidé se k němu stále vracejí. Překvapuje vás to?

Zvláštní mi nepřijde ani tak zájem pamětníků jako to množství mladých lidí omámených filmem. Jednou se mě jeden Američan zeptal, jestli mi The Wall změnil život, protože jemu úplně… Dokonce mi přišel e-mail od muže, který měl celou paži potetovanou mými kresbami a žádal mě o podpis, aby si ho tam nechal dodělat.

Nejhorší bylo, že mě nazvali antisemitou, což tedy rozhodně nejsem

Byl veteránem z války v Perském zálivu a napsal mi, že mé kresby mu zachránily život. Dokonce mi poslal svou medaili za zásluhy. Nemohl jsem ji přijmout, protože nejsem hrdina jako on.

Stále pracujete pro Sunday Times. Co byla pro vás v poslední době největší výzva?

Už jen být umělcem je výzva, protože kdo dneska potřebuje umělce?! Lidé chtějí pekaře, právníka, doktora… Složité je se uměním vůbec uživit. Když jsem byl malý, trpěl jsem silným, chronickým astmatem, strávil jsem spoustu času sezením v posteli a kreslením. Byl to můj způsob, jak vyjádřit své obavy a strach ze světa. Můj otec pracoval jako bankéř a chtěl, abych jej následoval. Ale já jsem nebyl úplně akademický typ. Rodiče tvrdili, že umění není nejlepší způsob obživy. V jistém ohledu měli pravdu.

Jak jste začínal?

Kreslením produktů v reklamním studiu. Byl to dobrý trénink, ale časem jsem tu práci začal nenávidět, protože jsem lhal – dělal jsem židle, brýle nebo klobouky mnohem krásnější, než ve skutečnosti byly. Zkusil jsem proto karikatury, posílal jsem je do humoristických novin a oni mi za ně začali platit třeba sedm liber, což bylo tehdy hodně peněz.

Moje kresby byly temné, groteskní, satirické, drsné, a tím jsem se stal známým. Kreslil jsem politiky velmi kriticky, tak jako to nikdo v Británii nedělal od osmnáctého století. Lidé se totiž rádi dívají na pranýřované a zesměšňované politiky. Mám štěstí, že mám takovou svobodu.

V lednu se rozhořela diskuse kolem vaší kresby, na níž izraelský premiér Netanjahu staví krvavou zeď, ve které jsou uvězněni Palestinci. V čem byl problém?

Než jsem odjel na cestu lodí do Ameriky, nechal jsem v redakci pár kreseb pro případ, kdyby potřebovali. Až když jsem vystoupil na mexickém pobřeží, zjistil jsem, co kolem té kresby vypuklo. Byly toho plné noviny, rozhlas, televize, internet a já jsem se nemohl bránit, protože jsem byl na moři. Problém nebyl v Netanjahuovi, ale v tom, že kresbu publikovali na Mezinárodní den památky obětí holocaustu.

Nejhorší bylo, že mě nazvali antisemitou, což tedy rozhodně nejsem. Moje dcera si vzala židovského chlapce, mám židovská vnoučata. Tahle kresba byla bohužel špatně načasována a velmi nesprávně interpretována. Týkala se pouze kritiky Netanjahua.

FOTO: Gerald Scarfe

Zato úspěch měl obrázek, který vznikl po dubnovém úmrtí Margaret Thatcherové. Nakreslil jste ducha bývalé premiérky, jak napřahuje ruku směrem mimo jiné ke Cameronovi a Blairovi s textem: Jste zatraceně k ničemu!

Nikdy jsem nebyl jejím fanouškem, ale byla to nepředstavitelně silná žena. Jediný moment, kdy jsem ji viděl plakat, byl, když opouštěla úřad. Jinak měla studené srdce. V jejím kabinetu byli samí muži a ona s nimi zacházela jako se školáčky, přikazovala jim a měla autoritářský přístup. Po svém odchodu vždycky kritizovala každého šéfa Konzervativní strany, který po ní přišel, což pro něj nebyla nejlepší situace. A ze současné politiky byla smutná.

Nejen Británie žije narozením královského potomka. Jsou Kate a William pro vás jako kreslíře lehčí, nebo složitější typy?

Pro karikaturistu jsou mnohem náročnější mladí a krásní, protože nemají ve tvářích něco výrazného, výjimečně odlišného, což se s věkem často mění. Například Charles se kreslí dobře, čím je starší, tím výraznější jsou jeho rysy. Nikdy jsem nebyl royalista, ale chápu, že královská rodina je symbolem Británie a dělá z ní to, čím je. Zároveň ale symbolize třídní systém, který je v Británii velice silný, i když lidé tvrdí pravý opak. Někteří lidé si prostě stále myslí, že jsou něčím lepším než ostatní.