Kamarádka Jitka Čvančarová vás při uvedení knihy obdivovala za upřímnost při popisování pocitů ženy, matky, milenky. Je to věc odvahy nebo třeba autorské volby?

Určitě ne osobní odvahy, moc svoje vlastní já do knih neprojektuji. Aspoň ne cíleně. Knížka Přítelkyně je plná tématu, které mne dlouhodobě zajímá, což je současný ženský osud – tedy žen střední Evropy. Myslím, že je diametrálně odlišný od světa a každého dne, ve kterém žily naše babičky i maminky. A právě svoboda, kterou dnes máme, nás vlastně velmi limituje. Chceme stihnout všechno, být dobrou mámou, zvládat práci i partnerství. A někde vyšetřit něco málo času samy pro sebe. Což nás paradoxně velmi stresuje.

Kdysi jste se přiznala, že vás dcera Bibi naučila větší autocenzuře. Říkala jste, že jako máma víc kontrolujete, co říkáte i co píšete. Jak to jde dohromady?

To jsem si uvědomila, když mne z Cosmopolitanu požádali o povídku o sexu. Už mi to moc nešlo. Vždycky jsem něco napsala a pak s představou, jak si Bi vezme kakao a otevře časopis, jsem věty zase smazala. Žádná máma nemůže zkoušet Bukowského. To prostě už pak nejde.

Možná existují muži, kteří ctí jak partnerství, tak volnost. Doufám.

Děj první tvoří příběhy rozdílných žen, české Karly a v Anglii provdané Jany. Obě touží po partnerství i seberealizaci. Vnímáte to jako nejdůležitější téma, kterým nyní také vy žijete?

Jistě nejen já. Spousta zaměstnaných žen v mém okolí také. Skoro všechny.

A čím tedy nejvíc žijete?

Teď zrovna otázkou hudebních vloh své dcery. Děsně moc chce zpívat. A tak úplně jí to nejde. Tak hledám tu tenkou linku mezi pravdou a zklamáním.

I hrdinky druhé povídky Anna a Lucie se chtějí bránit tomu, aby je muži zcela ovládli. Jak těžké je pro ženu uchránit si vlastní integritu?

Asi záleží hodně také na partnerovi, ne? Možná existují muži, kteří ctí jak partnerství, tak volnost. Doufám.

Jsou autoři, v nichž hledáte inspiraci? Nemám tím na mysli, že byste od nich chtěla opisovat. Třeba je jen ráda čtete nebo se k nim vracíte.

Mám tři, které mne neustále provázejí. Saganka, Beauvoir a Jong. A z českých teď dočítám Andronikovou – Zvuk slunečních hodin. To je silná knížka.

Je zřejmé, že téma se s vaší životní zkušeností proměňuje. Od rozervaných dívek hledajících prince až po matku toužící zvládnout takřka vše: péči o dítě i o partnera. O čem budete přemýšlet nyní?

Otevíráme teď v srpnu s Etincelle na Smíchově literární kavárnu, kde budou obsluhovat mentálně handicapovaní klienti, o které se právě Etincelle stará, prakticky veškerý výtěžek Harper’s Bazaar charity, kterou spolupořádám, jde na Dobrého anděla a na práci pro tyto lidi. Myslím, že zařídit jim práci je lepší než jakýkoli dárek.

Tak kromě charitativního podtextu bude kavárna zajímavá i tím, že tam bude největší sci-fi knihovna v Praze, budou tam knížky po tátovi, pak ze sbírky pana Ondřeje Neffa, Ivana Adamoviče. Snad tam budou lidi chodit.

Taky zářijové číslo Bazaaru má dvě stě stran a přílohu, s Novestou jsem dala dohromady vtipné holínky, jejichž výtěžek půjde na ústav Zahrada na Kladně, za Harper’s Bazaar jsme spolupořadatel Fashion Weeku… Takže trochu nestíhačka.

Nepřemýšlíte po Bestiáři znovu o filmu?

Teď v srpnu začíná Vladimír Michálek natáčet Pohádkáře. Hodně se těším.

On je velmi rozumný, dospělý režisér, který vedle vlastní imaginace i ctí autora, je s ním skvělá spolupráce. A zfilmování Přítelkyň už je také na stole, ale uvidíme, den má opravdu jen dvacet čtyři hodin. A Bi začne pátá třída.

Upřímně už matika čtvrté třídy mi dala zabrat. Tak asi ještě musím někam nacpat doučko. Pro sebe.