Do Ostravy jste přijel o den dříve. Jak se vám Colours of Ostrava líbí?

Je to nejzajímavější festival, jaký jsem kdy viděl. Opravdu. To industriální prostředí bývalých železáren je neuvěřitelné. Viděl jsem například koncert Woodkida, kterého jsem dosud neznal. Líbil se mi, hlavně ta dechová sekce. A také mě zaujala česká kapela Umakart. V její hudbě jsou prvky tvorby New Order, které mám rád.

Je Severní Irsko dobrá země pro hudbu?

Myslím, že ano. Loni se v kinech objevil film Good Vibrations, který vypráví o Terrym Hooleym, jenž podepsal smlouvu se skupinou Undertones. Známá je například jejich písnička Teenage Kicks. Film je příběh ze sedmdesátých let, tedy z doby, která byla pro Severní Irsko velmi těžká. I tehdy dokázala ale hudba žít. Severní Irsko dalo světu skvělé umělce, například Van Morrisona nebo The Ash. S nimi jsem, mimochodem, chodil do školy. V posledních letech jsou u nás také mnohé dobré popové skupiny, například Snow Patrol, Two Door Cinema Club nebo Divine Comedy.

Jak si na domácí scéně stojíte vy?

Když jsem loni dostal pokutu za rychlou jízdu, objevilo se to v novinách. Nevím, jestli to o něčem vypovídá. Jsme malá země, žije u nás milión a půl lidí.

Existuje rivalita mezi severoirskými a britskými skupinami?

Myslím, že ne. A přestože jsme od zbytku Británie odděleni mořem, je pro naše umělce mnohem těžší prosadit se v Dublinu než v Londýně. Dříve byly nahrávací společnosti soustředěné v Londýně a bylo nutné za nimi jezdit. Dnes díky internetu mají zástupci firem přehled o tom, co se děje všude ve světě, a také jsou levné letenky, takže za námi do Severního Irska ochotně létají.

Ve vaší tvorbě je řada hudebních vlivů. Který je základní?

Těžko říct. Vyrůstal jsem na folku, poslouchal jsem nahrávky svých tří starších sester, které se mu věnují. Velký vliv na mě měli také Beatles a John Lennon. V současné době hodně záleží na tom, jak hudebně orientované muzikanty mám zrovna v kapele. V Ostravě se mnou hrají bláznivý perkusionista a klarinetista. Nedávno jsem ale koncertoval s ryze rockovou kapelou a jindy zase s opravdovým orchestrem. Vyvíjí se to.

Ve vaší hudbě jsou také prvky kabaretu, což je patrné hlavně ve videoklipech. Jaký k němu máte vztah?

Občas to tak opravdu je. Podle mě to začalo v době, kdy jsem se rozhodl, že bych chtěl ozvláštnit svou hru na piáno. Líbili se mi umělci, kteří používali piáno tak, že znělo zajímavě a jinak než obvykle.

Je ve vašich textech nějaký jednotící prvek?

Když si zpětně promítnu svá alba, řekl bych, že se především zabývám tím, jaké je to být člověkem, a pocitem touhy. Také mě zajímají zničené a rozbité věci, které mohou být krásné, a to, že nejsme dokonalí. Snažím se ale o to, aby mé texty nebyly tematicky stejné. Mám rád, když se lidé na koncertech rozesmějí a hned při další písni rozpláčou. Nechci ustrnout na jedné emoci.

Čeho byste rád v hudbě dosáhl?

Chtěl bych dělat hudbu do stáří. Dnes jsou v televizi různé hudební pořady, díky kterým se člověk stane slavným jen tak. To se mi zdá divné. Já bych chtěl dělat poctivou hudbu, psát dobré písně a natočit mnoho desek. Jsem šťastný, že mám tuhle práci.

Zajímají vás i jiné umělecké formy?

Samozřejmě, a dokonce se jimi nechávám hodně ovlivnit. Na mé předminulé desce Under The Dark Cloth jsou písničky, které byly inspirovány fotografiemi ze začátku dvacátého století. Fascinují mě snímky Paula Stranda, Alfreda Stieglitze Edwarda Steichena. Viděl jsem v roce 2010 jejich výstavu, jsou to skvělé fotografie. Mnoho mých písniček je také inspirováno knihami, které jsem četl. Natočil jsem album The Silent World Of Hector Mann, které je inspirováno novelou Paula Austera z roku 2002 The Book Of Illusions (Kniha iluzí). Na mé desce Mother Courage and her Children (Matka Kuráž a její děti) jsou písničky, které byly součástí stejnojmenného představení Národního divadla v Londýně.