Už když na začátku snímku televizní moderátor oznamuje konec existence Smoke a hraje k tomu jejich hudba, je evidentní, že tato složka snímku slibuje dobrý požitek.

Skladatel Honza Ponocný, který ve filmu hraje slepého bubeníka a umí napsat i popové či alternativní skladby, se vizáží a náladou písniček prokopal do šedesátých let. Vzorem mu byla především tvorba britských Rolling Stones (snad až na závěrečnou ezoterickou Meditation No. 10). I on postavil své skladby pro film na silném bluesovém základu, i on do nich dal dost rafinované drzosti, kterou na plátně herec Marián Geišberg v roli zpěváka skupiny přetavil ve skutečnost.

Ponocného písničky (opatřené texty Johna Reilyho) odpovídají rock’n’rollové povaze šedesátých let i tím, že jsou krátké. Na soundtracku se jich do necelých pětadvaceti minut vešlo deset. Podle dobových zvyklostí se jejich základní motiv příliš nerozvíjí, spíše se na něj postupně klade důraz, až písničku dovede ke gradaci.

Jejich přesvědčivosti napomáhá také vokální projev Marka Hlavici, který soundtrack nazpíval. Tenhle trochu zapomenutý zpěvák v devadesátých letech mnohokrát předvedl, kterak ve svém projevu ctí blues a jak dynamický umí ve výrazu být. Písničky zcela ovládl a pro album je svým zpěvem sjednotil.

Zkrátka se to v nahrávacím studiu dobře sešlo. Cesta do minulosti byla zdárně absolvována.

Celkové hodnocení: 80 %