Skutečný případ Krejčího zaujal natolik, že se rozhodl podle něj natočit krátký film, i když si uvědomuje, že dobrý „kraťas“ by měl být především vtipný.

„Když se s malou stopáží rozhodnete pro drama, hrozí, že zůstanete na povrchu. V případě Strachu je to však snad únosné. Celé to vyprávím jen jako intimní drama onoho kluka, společenský přesah je vnímán jen jeho optikou,“ říká.

Ve Varech snímek vyvolal živý zájem. Po projekci se diváci ptali, jestli se s hlavním aktérem kauzy režisér osobně setkal nebo proč do svého snímku nezařadil událost, kdy hrdina přebírá od Michala Davida šek na 100 tisíc korun.

„Nechtěl jsem, aby ta postava byla divákům nesympatická, proto jsem tuto událost nezařadil,“ vysvětluje Krejčí. Právě po přebrání šeku ztratil chlapec i režisérovu empatii. „Tohle už nejde omluvit okolnostmi, které ho semlely. To už je vědomý akt.“

S formou krátké stopáže má tvůrce zkušenosti. Jeho absolventský film Fricasse z roku 2003 byl uveden v Cannes. Napínavá komedie o rozporu mezi gurmánem a gurmetem má vysoké hodnocení i na Československé filmové databázi, jejíž uživatelé studentským snímkům obvykle neholdují.

Devadesát minut

Svůj nápaditý a svěží styl využil Krejčí i ve znělkách pro největší tuzemský filmový festival v Karlových Varech. Diváci si možná budou pamatovat tu se všetečným Jiřím Menzelem, který nakukuje hospodyni pod sukni. Premiéru si letos odbyl také spot s loňskou držitelkou Křišťálového glóbu Helen Mirrenovou. „Měla na nás devadesát minut. Považuju za úspěch celého štábu, že jsme stihli natočit všechny záběry. Pronajali jsme si třípatrový dům v Londýně, všechno jsme přichystali, nasvítili. Pak dorazila Mirrenová. Je to výborná herečka, záběry se jely maximálně třikrát,“ pochvaluje si.

Hororová atmosféra spotu naznačuje cestu pohrávání si se žánry, jíž by se znělky v dalších letech mohly ubírat. Podle Krejčího byl stávající koncept zobrazování filmařů a herců, kteří různorodě nakládají se svými karlovarskými Křišťálovými glóby, výborný. Jako každý dobrý nápad může se však i tento časem vytěžit.

Co se týče případné práce v Americe, drží se Krejčí při zemi. „Měl jsem štěstí, že jsem dostal nabídku, která se neodmítá. Producent Daniel Bergman, jenž rozšiřoval svou produkční firmu, pro kterou dlouhodobě pracuji, mi spolu se svým americkým partnerem řekl, že by bylo lepší, kdybych žil tam, kde dělám. Ve Státech. Zároveň mám dobrého filmového agenta, takže se to všechno potkalo. Scházím se s producenty. Je to takový kvas. Kdybych tu možnost odmítl, mohl bych si to později vyčítat,“ líčí.

Strach z řemeslně dokonalého nic

Vývoj filmové látky je podle režiséra v Česku i ve Spojených státech stejný.

„Snažíte se najít producenta, který vám bude věřit a půjde do toho. Pokud si s ním rozumíte, je to velká výhra. A společná diskuse projekt často dost obohatí,“ vysvětluje.

Krejčí oceňuje svou zkušenost z reklam, ale uvědomuje si riziko zaměňování formy za obsah.

„Z téhle branže někdy vycházejí režiséři, kteří natočí řemeslně dokonalé nic. Toho se bojím. Na druhou stranu je příjemné mít možnost pracovat v relativně slušných podmínkách a vyzkoušet si různé postupy a formy vyprávění, aniž byste něco museli šidit kvůli nedostatku peněz. Jen se pak člověk nemůže vymlouvat, že výsledek vypadá blbě, protože na to neměl finance,“ zakončuje režisér.