„Od mého koncertu na Colours of Ostrava můžete čekat cokoli, ráda svůj repertoár měním,“ smála se Anna Maria Jopek hlasem uhrančivým i prostřednictvím pouhého telefonního sluchátka.

Na albu Polanna jste se zaměřila na ohlasy polské klasické i lidové hudby, ale zároveň jste pozvala kubánského pianistu Gonzala Rubalcabu. Jak vás napadlo, že to bude fungovat?

Hlavní ideou alba bylo sdílet polské hudební kořeny s lidmi, kteří přijmou pozvání do mého domu. Polanna pro mě představuje zásadní nahrávku, nabízím tu svoji nejhlubší muzikantskou identitu. Od studia klasické hudby až po písničky, které mi v dětství zpívala babička. Ale chtěla jsem je uchopit jinak, prostřednictvím jazzové interpretace. Proto jsem požádala o aranžmá Gila Goldsteina. Svět ho vnímá jako slavného amerického jazzmana, ovšem jeho rod pochází z Ukrajiny a on dobře zná i slovanskou hudbu.

Vybrat pro projekt klavíristu bylo také snadné, protože snad každý pianista na světě miluje Chopina. A kdo chápe Chopina, našel cestu k polské muzice. Miluji Rubalcabu, a tak jsem mu prostě zavolala a on pozvání přijal. Hrál naprosto úžasně. Vždyť zná Chopina. Takhle jednoduché to bylo.

Spolupracovala jste s tuniským zpěvákem Dhaferem Youssefem, album s vámi natočil japonský pianista Makoto Ozone. Jak přistupujete ke hraní s hudebníky s odlišným zázemím? Zpíváte po svém, nebo se přizpůsobujete?

Jistěže se vzájemně přizpůsobujeme. To je na muzice nejlepší. Svobodně komunikovat a nechat se inspirovat. Hudba bez komunikace, mechanické přehrání repertoáru, je o ničem. Nejdůležitější je pro mě emoční kontakt. Ten mi pomáhá porozumět kulturnímu vtisku muzikantů a jim zase vcítit se do mého uměleckého zázemí.

Jediná řeč, kterou k tomu potřebujeme, je hudba. Proto zbožňuji jam sessions, stávají se pro mě hlubokým duchovním prožitkem. Samozřejmě takhle nelze zpívat s každým. Někdo miluje a vyhledává dialog, jiný důrazněji prezentuje svoji vizi. Vciťování nejde samo od sebe, musíte otevřenost mysli tvrdě trénovat.

Dhafer Youssef nebo Sara Tavares, se kterými jste v minulosti natáčela, budou na Colours of Ostrava také. Máme tedy šanci na jam session?

To by bylo skvělé! Kdyby se nám podařilo skloubit harmonogram, strašně ráda je pozvu na pódium nebo přijmu jejich pozvání. Miluju Saru i Dhafera, jejich hlasy na mě působí doslova magicky.

Jak jste se cítila, když jeden z nejuznávanějších jazzových zpěváků současnosti Kurt Elling zazpíval dvě vaše písně a ještě se je naučil polsky?

Skoro jsem umřela! Dozvěděla jsem se to zprostředkovaně, protože mi hned začala volat spousta lidí. Nejdříve jsem myslela, že musí jít o omyl. Další den mi manžel sehnal záznam příslušného televizního vystoupení, kde Kurt Elling navíc písně uvádí slovy „tohle je pro tebe, Anno“, a byl to nepopsatelný pocit. Nikdy jsem od života příliš nečekala, a dostala jsem strašně moc!

Vážně jste si ani v dětství nepředstavovala, že se stanete slavnou zpěvačkou?

Opravdu ne. Vždyť pocházím z muzikantské rodiny (rodiče působili ve významném folklórním souboru Mazowsze – pozn. aut.) a věděla jsem, jak je to nereálné. Ale nová generace je ambicióznější. Včera jsem se musela smát. Moji synové rychle rostou a jeden už hraje v metalové kapele.

Pozdě v noci přijel z koncertu a naříkal: Mami, já jsem tak utahaný, a zítra musím jet tři sta kilometrů na další koncert. Hudba asi fakt není nejjednodušší kšeft na téhle planetě, ale já nemohu dělat nic jiného! Řekla jsem jen: Máš pravdu, synku.