Článek
Inventuru slovníky definují jako kontrolu za účelem zjištění skutečného stavu věcí. Dal by se tak nazvat i důvod k vaší inventuře?
Spíš bych to viděl jako rekapitulaci dosavadního stavu a vypořádání se s věcmi, s nimiž se člověk v jisté chvíli svého života vypořádat potřebuje. Ostatně původní název měl být Zpověď uličníka, ale to neprošlo jak u mé rodiny, tak u nakladatele.
Uličník ve smyslu dareba, anebo že jste vyrůstal na ulici?
Obojí. Ono to má ve slovenštině týž význam jako v češtině, jen možná o něco pejorativnější, jako že uličníci nejsou zrovna ti správní chlapci. Takže mě přesvědčili, že i když jsem jako kluk možná byl uličník, tak bych se do této role neměl pasovat ve svém pokročilém věku.
Knihu jste psal dva roky. Je to dost, nebo málo k rekapitulaci života? A měl jste ve chvíli, kdy jste ji začal psát, představu o tom, kdy ji dokončíte?
Já jsem si především vůbec nebyl jistý, jestli ji chci vydat. Začal jsem ji psát jako rodinnou kroniku, v níž jsem chtěl rehabilitovat dobré jméno svého otce, který zemřel na následky komunistických perzekucí a vězení. Ale když jsem se trochu rozepsal, tak jsem pochopil, že to není jen o mém otci, že i já jsem si prožil své peklo, že tu jsou věci, které se mi připisují, ačkoli jsem je neudělal, a jiné, na které se už pozapomnělo. Takže jsem chtěl lidem i sobě osvěžit paměť. Ale nepsal jsem průběžně celé dva roky, třeba půl roku jsem nenapsal ani řádek. Nejsem spisovatel, který cíleně napíše každý den určitý počet stránek.
Inspiroval vás někdo ze spisovatelů?
Velkou inspirací pro mě byl Arnošt Lustig. Od něho jsem se učil techniku psaní. Netvrdím, že to dnes umím, ale pokusil jsem se následovat jeho literární zkušenost.
Měl jste k Arnoštu Lustigovi osobní vztah?
Ano, znali jsme se osobně, byl to charismatický člověk. Velmi jsem si ho vážil. Jeho poslední knižní rozhovor s Karlem Hvížďalou mi byl podnětem, proč a jak napsat svou knihu.
Vyjadřujete se v ní dosti otevřeně. Byl to váš záměr?
Pokud tu knihu cítím jako zpověď, musí být co nejvíc otevřená. Chtěl jsem napsat i věci, které člověk normálně na sebe nepoví, na které by sám raději zapomněl. Ale kdybych to neudělal, pak těžko můžu chtít od čtenáře, aby mi uvěřil. Takže jsem si otevřel duši, abych řekl věci, které jsem chtěl a musel říct. Já už jiný nebudu. Celý život jsem trpěl tím, že jsem nahlas říkal to, co si druzí jen mysleli. Mám s tím problémy dodnes, ale starého psa novým kouskům nenaučíš. Na tři sta sedmdesáti stránkách mé knihy je uvedeno sedm set čtyřicet plných jmen bez přezdívek a skrývaček a z toho asi čtyřicet těch, kteří mi v životě pomohli.
To není zrovna příznivé skóre. Vyvolalo to ohlas?
Samozřejmě, probíralo se to i v médiích. Ale s tím jsem počítal.
Měl jste během psaní moment, kdy jste si říkal, že za tuto hranici už nepůjdu?
Je tam jedna kapitola, o níž jsem se velmi rozmýšlel. Má dcera Wanda mě přemlouvala, abych ji vypustil, ale já jsem ji neposlechl, a dneska jsem rád, že tam je. Takže autocenzura v tomto případě vůbec neúčinkovala.
Předpokládal jste, že o knihu bude tak velký zájem?
Vůbec ne. Na Slovensku se vydávají knihy v přibližně třiapůltisícovém nákladu, takže když mi nakladatel řekl, že té mé vyjde deset tisíc výtisků, řekl jsem mu, že se zbláznil. Jenže když jsme knihu pokřtili na svatého Valentina, tak za dva týdny byla rozebraná a dělal se dotisk. Doteď se jí prodalo na osmnáct tisíc výtisků. A hlavně ji lidé čtou, mám na ni od běžných čtenářů mnoho pozitivních reakcí. Na rozdíl od mých kolegů, kteří se tváří, jako by neexistovala. Ale z toho mám spíš legraci.
Prodává se už i jako elektronická kniha a bude i audiokniha, sám si ji načtu. Jsem velmi zvědavý, jestli o ni bude zájem i u vás. Odmítl jsem český překlad, protože by to už nebylo mé vyprávění. Myslím, že těm, kteří o knihu projeví zájem, slovenština vadit nebude. A konec konců v Praze žije tři sta dvacet tisíc Slováků.
Přidala vám kniha na popularitě?
Spíš vyjasnila vztahy. Je to zvláštní, ale zatímco Češi mají své umělce velmi rádi, Slováci nikoli. Proč tomu tak je, nevím, snad je to dané tradicí, hodnotovým systémem. Hraju v Česku divadlo, vévodu Štěpána v muzikálu Noc na Karlštejně Hudebního divadla Karlín, točím v českých filmech i televizi a všude, v metru, na benzínce, se ke mně hlásí spousta lidí jako k dobrému známému. Na Slovensku nikoli. Možná i proto, že jsem se v Česku nikdy politicky neangažoval, zatímco doma jsem se vyjadřoval vždy velice otevřeně.
Vyzkoušel jste si profese herce, podnikatele i diplomata. Čím se cítíte být nejvíc?
Samozřejmě hercem. Podnikatele už jsem pověsil na hřebík, jako diplomat jsem honorárním konzulem Seychelské republiky na Slovensku.
Jak jste k tomuto postavení přišel?
Před lety jsem se na dovolené do Seychelských ostrovů zamiloval, a začal jsem se o ně zajímat. Oslovil jsem tamní úřady s nabídkou a skončilo to tím, že Seychely zastupuji již třináctým rokem. Seychelských honorárních konzulů je na celém světě jen 87 a tvoří excelentní společenství, jehož jsem hrdým členem. Každý druhý rok máme na Seychelách konferenci, které se účastním, ale pobyt i cestu si platím sám. Kromě toho vyřizuji běžnou agendu seychelských občanů na Slovensku.
Máte přitom ještě čas hrát divadlo?
To není otázka času, té agendy není zas tolik a dá se to skloubit. Ale na Slovensku jsem v divadle hrál naposledy před pěti lety krásnou roli Maxe Bialystocka v muzikálu Producenti, ve vlastní produkci a v alternaci s Mariánem Slovákem, a tím jsem ukojil své divadelní touhy. V Praze jsem hrál v Kalichu, Hybernii i Broadwayi, tak mě třeba ještě nějaká role čeká. Ale já už se divadlu spíš vyhýbám, nebaví mě zkoušet. Představení mě těší, ale zkoušky jsou otrava.
Takže dáváte přednost filmu?
Jistě. Koneckonců kdo si po letech vzpomene, co jsem hrál v divadle?
Na podzim vstoupí do kin film Colette, natočený podle knihy Arnošta Lustiga. Jaká to byla práce?
Moc krásná. Scénář Milana Cieslara, který je i režisérem a producentem, je brilantní a nese silné téma lásky uprostřed smrti. Jako ostatně u Arnošta Lustiga vždy. Myslím, že to je film evropského rozměru a dosahu.