Ženská jména mají i jiná Hlavou designérsky navržená nápojová skla: Elisabeth, Romy, Isabelle, Nancy. Znějí natolik exoticky, že si asi málokdo představil, že jejich tvůrcem byl skromný a pracovitý výtvarník, žijící v malé vilce v Praze na Bílé Hoře.

Průmyslové sklo i absolutně krásné sochy

Užitkové sklo bylo spojeno s jeho dlouholetým působením (1959 až 1985) v Ústavu bytové a oděvní kultury. Patřil mezi první české výtvarníky, kteří pochopili možnosti i význam průmyslové velkovýroby skla, a svými návrhy se na ní podílel. Svého času patřil počtem využitých návrhů pro automatizovanou výrobu k nejúspěšnějším na světě.

Současně s tím se Hlava věnoval i volné tvorbě, skleněným plastikám, které se v posledních dvaceti letech staly hlavním polem jeho zájmu. Nařezané kusy skla slepoval, vkládal do nich stříbrné a zlaté plátky, brousil je a leštil. Každý z nich se stal esteticky dokonalým objektem. Atsushi Takeda, šéfkurátor Musea umění v Jokohamě, o nich výstižně prohlásil, že to jsou "absolutně krásné sochy", jejichž určujícím rysem je pocit přírodní harmonie.

Zobecnění přírodní různorodosti

V skleněných sochách a objektech se Hlava nejčastěji inspiroval přírodou, doslova bohatstvím vegetace, jaké nabízí zákoutí jeho zahrady. List, Blesk, Duha, Ryba, Květ, Rozpuk, Motýl, Velký třesk, Ranní opar - to jsou některá jeho témata. Sám říkal, že výtvarné nápady jsou produktem mozku, a nikoliv očí. Základním principem jeho tvoření proto bylo zobecnění přírodní různorodosti až na základní geometrické útvary.

Většinou tvořil komorní díla, určená k privátní estetické meditaci. Ale pokud byl osloven, navrhl i monumentální díla pro architektonické interiéry - našli bychom je na Nové scéně pražského Národního divadla nebo ve Stavovském divadle v Praze. Jeho nejúžasnější obrovský objekt však vlastní moderní sklářské muzeum v japonské Koganezaki, kde pro vstupní prostor Hlava vytvořil ze skla rozevírající se lotosový květ.

V Japonsku se uděluje sklářská cena Pavla Hlavy

Právě v Japonsku získal umělec nejvděčnější publikum. Zemi vycházející slunce osobně navštívil osmnáctkrát a už několik let se tu uděluje sklářská cena Pavla Hlavy. "Oni se dívají na sklo trochu jinak než my", řekl Hlava před několika roky pro Právo. "Prohlížejí si moje objekty jako obrazy, a ne jako sochy. Otevírá se tam mnoho malých skláren a muzea hodně nakupují české ateliérové sklo. Všechno kolem tohoto oboru je zajímá. A když jim můžete nabídnout něco, co neznají, je obdiv k vám přímo obrovský."

Hlava je svým dílem zastoupen v mnoha muzeích po celém světě. Měl na čtyřicet samostatných výstav ve všech světadílech a bylo mu uděleno 26 různých výtvarných cen. Zasáhl za svého života do všech sklářských oborů a technik s pronikavými prvky originality, objevnosti a experimentu při dodržování přísného řádu a respektování umělecké podstaty skla.

Hlavovy nové obzory uměleckého skla

"Jeho dílo je tak individuální, že je pro každého snadno poznatelné. Působí neopakovatelným dynamismem, tvarovou elegancí a barevnou vyvážeností. Skleněné objekty, sochy v jeho pojetí jsou v prvé řadě krásné, nic nepředstírají a jsou výtvarným výrazem toho, co představují," napsal výstižně o Hlavovi výtvarný teoretik Jiří Bohdálek, který mu uspořádal řadu výstav.

Před osmi roky vyšla v USA a v Německu velká publikace o dějinách sklářského umění od starého Egypta až po 20. století, v níž její autor Helmut Ricke přiznal třem Čechům výjimečné postavení průkopníků moderní tvorby. Uvádí, že to byl Václav Cigler, René Roubíček a Pavel Hlava, kteří jako vůbec první na světě přestali používat sklo jen jako materiál pro užitné předměty, ale začali z něj tvořit skleněné plastiky, a tím otevřeli pro dějiny výtvarného umění zcela nové obzory.

Hlava je také jedním z mála českých výtvarníků 20. století, který se dostal i na stránky slavné Encyklopedie Britannica. V Japonsku před několika lety jeho jubilejní výstavu navštívil i sám císař, což tu je podle protokolu událost zcela výjimečná a je projevem nejvyššího možného uznání.