Článek
Jak moc vás ovlivnil sovětský rock?
Ten je mojí součástí, i když jsem byl hodně ovlivněn vším od Jimiho Hedrixe až po Sex Pistols ještě před tím, než na mne začal působit jakýkoli sovětský rock. Když se objevil, jasně mi ukázal, že můžeme dělat rock ve svém jazyce. Ruští písničkáři vyrůstali na tradici ruské poezie, která je velmi dlouhá. To byla velká výhoda.
V sovětském rocku byly lyrické prvky, které byly velmi propracované ve srovnání se západním rockem. To bylo důležité, nejde jen o to mít rock’n’roll postavený na (rodném) jazyku, ale mít v něm i epické prvky. Nebylo to jen šuba duba, nebo o čekání u telefonu, až vám zavolá holka, nikdy nic takového.
Máte rád ruskou romanci?
Ano, ale je to něco, co vzniklo v devatenáctém století. Měla však velký vliv i na lidi, jako byl Vysockij, který nebyl rockerem, ale rock v Rusku předjímal. Spojoval romanci s vulgárním jazykem ulice a válečnou poezií, v Rusku byl současně Bobem Dylanem a Johnnym Cashem.
Když začne mysl pracovat, místo aby fungovaly pocity, tak to znamená, že se show zadrhla.
A působily na vás skupiny jako Kino s Viktorem Cojem?
To jo, zejména Kino. Jejich texty byly blízké devadesáti procentům lidí, byl to městský folklór, dokázali pohnout horami, ale jejich hudba byl značně ovlivněná The Cure, Siouxsie and The Banshees a jakoukoli jinou kapelou z osmdesátých let, hudebně to bylo velmi nepůvodní a občas neposlouchatelné. A většina těchto kapel se postupně stala mnohem známějšími, když začali znít jako Duran Duran.
Gogol Bordello, Eugene Hütz je čtvrtý zleva.
Jak důležitý pro vás byl folklór, zejména cikánský?
Velmi, ale nebylo to něco, po čem bychom se dívali, on si našel nás. Nikdo z nás ho nestudoval, nepovažoval ho za důležitý, ale když se ohlídneme zpět, tak důležitý je, ale tehdy prostě byl přítomný.
Cikánský folklór, což je velká ironie, jedna z největších ironií Sovětského svazu, byl oficiálně tak uznáván a oceňován (jeho centrem bylo cikánské divadlo v Moskvě, které nechal založit Stalin), že byl považován za docela falešný, a lidé ho neměli rádi, zejména lidi okolo rocku ho nenáviděli.
Já jsem byl jedním z mála lidí, kteří byli víc spojení s folklórem, protože jsem nekoukal tolik po stylovosti, po energii. Když jsem ho viděl, tak jsem si uvědomil, že je plný energie, že je hnán ohromnou energií. Od dětství, které jsem prožil na Západní Ukrajině, jsem byl konfrontován s tanci horalů, gruzínskými písněmi a právě cikánským folklórem.
Ale skutečný folklór je odlišný od té nablýskané podoby, kterou nabízely všechny komunistické země jako lidovou hudbu.
Přirozeně jsem si to taky uvědomoval, ale u cikánského folklóru je pravda taková, že byl podporován ještě před Stalinem, za cara šlechtou. Každý šlechtic měl mít cikánskou kapelu, cikáni mu v domě sloužili, zkoušeli hudbu a tento folklór rozvíjeli. Bez toho by neexistoval.
Mimo šlechtická sídla existoval cikánský folklór jen minimálně. A ten byl docela táhlý a depresivní.
Požádal jsem svůj management, aby mi neukazoval moje plány na dva roky dopředu. Vím jen, co bude během dvou tří měsíců, to mi stačí, nevěřím v koncepční plánování, život to vždycky rozmetá.
Jaké to pro vás bylo po odchodu do USA, když jste tam znovu začínal?
Já jsem tam nezačínal, já tam pokračoval v kariéře. Začínal jsem ještě v Kyjevě, když mi bylo patnáct. Když mi bylo sedmnáct, byla kyjevská alternativní scéna velmi rozvinutá, měl jsem kapelu, která nahrála dvě alba, byli jsme v hitparádě alternativních ukrajinských kapel.
Když jsem musel opustit Ukrajinu, byl to velký krok zpátky, dva roky mi trvalo, než jsem si v USA koupil první elektrickou kytaru, a pokračoval jsem dál. Svou duši jsem prodal rock’n’rollu ještě předtím.
Takže země, kde žijete a hrajete, není tak důležitá?
Rozhodně ne.
Co nabídnete na koncertě? Nějakou retrospektivu, když hrajete na festivalu?
Retrospektiva není naším stylem. Vychází nám nová deska Pura Vida Conspiracy a všichni se těšíme, že budeme hrát materiál právě z ní. Tahle deska je asi naší nejpropracovanější, co se týká energie, soudržnosti i kompozice. Všichni jsme vzrušení, že budeme hrát nové věci, protože obvykle chvíli trvá prosadit nový materiál. Tentokrát to však vypadá, že se bude valit jako tank.
Pro muzikanty je zajímavější hrát nové věci než ty patnáct let staré, ale nebojíte se, že publikum může být zaskočeno?
Mám v sobě měřák, který mi říká, jak mám repertoár změnit. Když hraju a naráz začnu na něco myslet, tak je to první znamení, že je čas změnit repertoár. Musí fungovat jen na základě toho, že jsem v daný okamžik přítomen na pódiu. Bez myšlenek na minulost nebo budoucnost.
Improvizujete taky na koncertě?
Bez toho by to bylo nemožné.
Je pro vás nějak důležitá vaše filmová kariéra?
Je tu hodně různých věcí, které dávají kariéře různé dimenze, ale v zásadě je tu jen jedna - minulost a já v ní nevidím nic, co by se vydělovalo. Bylo skvělé to dělat, a když to bude v pohodě, tak to udělám zase, ale nesnažím se něco moc plánovat.
Dokonce jsem požádal svůj management, aby mi neukazoval moje plány na dva roky dopředu, i když vím, že existují a že se pořád mění, ale jsou tu. Vím jen, co bude během dvou tří měsíců, to je pro mne dost, to mi stačí, nevěřím v koncepční plánování, život to vždycky rozmetá.