Ir Eoin Colfer a Britka J. K. Rowlingová, nejsledovanější tahouni seriálové mánie založené na neochotě vydavatelů i čtenářů připustit si včas konec, na sebe hledí z protilehlých břehů britského souostroví a také jejich hrdinové působí vedle sebe jako oheň a voda.

Jako James Bond

Zatímco ctnostný Harry Potter si v Bradavicích opožděně užívá ostrovního způsobu života, který si jako sirotek sotva dopřál, Colferův spratek Artemis Fowl je dědicem dynastie, kterou jistí tučné konto. Fowlovy manýry připomenou dětskou obdobu Jamese Bonda anebo při pohledu na jeho technologický arsenál spíš agentova vrchního zbrojíře Q, jenž 007 dodával udělátka, s nimiž pak unikal padouchům.

V Potterových Bradavicích jsou výkřikem techniky hůlky, košťata a poštovní sovy. To Artemisovi nečiní problém komunikovat ve formátu DVD, GPRS i Bluetooth a hackersky se prolamovat do světa skřítků z keltské mytologie, kteří se kdysi ukryli pod zemskou slupkou a udržují si tu civilizaci neméně organizovanou a komickou, jako je ta naše.

V prvním díle série je Artemis lstivě připravil o pár kilo zlatých cihel. A zatímco ve druhém se s nimi za protislužbičku spojil proti jejich vnitřnímu nepříteli, ve třetím svazku nazvaném Věčná šifra se karta obrací. Kápo světového zločinu mu totiž sebralo nejmodernější komunikátor, do kterého si Artemis tajně vložil výjimečné skřítkovské čipy, a rázem jsou oba světy zase v pohotovosti. Pozemský proto, aby v něm někdo nenadělal paseku tím, že zneužije technologie, jež mají vyjít na světlo až za pár dekád. Ten podzemský z toho důvodu, aby uchránil skřítkům holou kůži před invazí nenasytného mafiána.

Poetika šedé zóny

Colfer ovládá poetiku šedé zóny, kde se nikdy vysloveně nekope ani za tým Dobra, ani za Zlo. Takové zápletky by na děti zřejmě nepůsobily dvakrát výchovně, kdyby ovšem nebylo důležité, oč autorovi jde v dobře ututlané etice.

Zatímco v úvodní části série se nakonec ukázalo, že rošťák Artemis má nejradši na světě svou maminku, a v dalším díle napnul své schopnosti na to, aby vytrhl svého tatínka ze spárů mafie, napotřetí mu autor dopřeje to nejcennější v dosavadním třináctiletém životě: návrat do bezstarostného dětství tím, že mu skřítčí spojenci vymažou paměť.

Nutno přiznat, že strmý úspěch Rowlingové Colferovi výrazně umetl cestičku, jíž se však kantor z Wexfordu chopil po svém a projevil jak víc spisovatelské zručnosti, tak dar zkratky. A koneckonců jde i o umění zpětné vazby, protože Colfer se látku rozhodl uzavřít do trilogie. A když k tomu ještě přidáme jeho talent provést na správném místě půlobrat a průzračný jazyk s ironií drsné školy, máme před očima atraktivní postavičku, která potřebuje mnohem méně normostránek, aby dětem sdělila totéž co slušňák.

Artemis Fowl je totiž výtečnou ťafkou těm, kdo ještě stále věří, že literatura pro děti má své cíle naplňovat tradičně. Vždyť její čtenáři dávno nejsou plyšovými medvídky a Dobro poznané oklikou přes habaďůru mívá větší cenu. A tak jako kdysi úvodní díl Harryho je i Colferův rošťák osvěžením v zatuchlém pubertálním pokojíčku, neboť je nad slunce jasnější, že literární čas Mirků Dušínů je jednou provždy game over.

Eoin Colfer: Artemis Fowl - Věčná šifra
Přeložila Veronika Volhejnová. Albatros, 276 stran