Bon Jovi tančili mezi kapkami deště a zpívali hity

Před dvaceti lety hráli na Strahově, v pondělí se přestěhovali na fotbalový stadión Slavie. Koncert poznamenal vytrvalý déšť, jenž byl přítomen jak během setu předskakujících českých Support Lesbiens, kteří se představili v nové sestavě na začátku nové etapy svého příběhu, tak během vystoupení hvězd z New Jersey.

Obrovské pódium mělo podobu přední masky cadillacu, po jeho stranách byly dvě velké obrazovky a šedesát menších bylo umístěno v zadní části scény. Protože však koncert začal (a vlastně i skončil) za světla, nebylo možné potěšit zrak diváků světelnými či pyrotechnickými efekty. Neblaze ho to poznamenalo, neboť pro mnohé návštěvníky mohl být více než dvojhodinový pohled na šestici hudebníků přece jen trochu nezáživný, zvláště pak v přicházejícím chladu a vlhku.

Bon Jovi se nicméně pustili do vystoupení s elánem. Úvodní That’s What The Water Made Me předznamenala rockově chytlavý a stylově poněkud archaický charakter večera, následující You Give Love A Bad Name, It’s My Life, Raise Your Hands, Bad Medicine nebo chuťovky z nového alba to jasně potvrdily. Styl skládání kapely se za třicet let příliš nezměnil.

Nadšené publikum to ale kvitovalo s povděkem, což mimo jiné v jednom sektoru stadiónu dokázalo choreografií, při které zvednutím červených a bílých papírů vytvořilo srdce na bílém pozadí, a další fanoušci současně přivítali Bon Jovi na čtvrtkách ručně psanými pozdravy.

Původní kytarista skupiny Richie Sambora do Prahy nakonec nepřijel. V dubnu posádku opustil, důvod si nechal pro sebe, a na dalších koncertech ho zaskočil Phil X (rodák z kanadského Toronta, vlastním jménem Philip Theofilis Xenidis). Jeho a základní trojici Jon Bon Jovi (zpěv, kytary), David Bryan (klávesy) a Tico Torres (bicí) doplnili baskytarista Hugh McDonald a třetí kytarista Bobby Bandiera.

Kromě Torrese zpívali všichni, a tak se kapela mohla častokrát pochlubit náramně nabroušenými a sezpívanými vokálními linkami, stejně tak nedlouhými, a tedy milými instrumentálními sóly kytaristů a klávesisty.

Přesto, zvláště v první části koncertu, zvolila v některých písních volnější tempo než je tomu na studiových albech, což vzalo večeru švih. Navíc se místy ukázalo, že Jon Bon Jovi jako sólový zpěvák už přece jen nemá ve výrazu tu naléhavost, kterou měl před dvaceti lety na raných albech.