Fandové Voskovce, Wericha i Ježka možná ještě pietně uchovávají dvojalbum Pantonu z roku 1971. Tehdy šlo o z dnešního hlediska skoupý výběr ze seriálu, který připravili v roce 1969 pro Československý rozhlas zanedlouho vyhazovaný Melíšek a šéf redakce zábavy Vladimír Rohlena.

Výtečný vypravěč

K jeho realizaci oslovili jednoho z legendární dvojice, aniž tušili, že už v roce 1967 uvažovali V+W o „nahrávání jakýchsi dějin Osvobozeného divadla z hlediska osobních vzpomínek. Úvah, křížem krážem…“

To ještě připravovali filmovou a divadelní podobu Johna Falstaffa, vytoužené Werichovy postavy. Kvůli společnému natáčení či hraní v Karlíně nebo v Národním divadle, jak víme z korespondence, uvažoval Voskovec, od roku 1948 v exilu, o návštěvě rodné země. Jenže 21. srpen 1968 znamenal konec nejen jejich nadějí na společnou práci v Československu.

O to cennější jsou volné variace výtečného vypravěče Wericha a jeho vděčné, poučené posluchačky. Jana, narozená 1935, prožila dětství spolu s V+W ve válečném americkém exilu. I o něm je řeč, zaznívají mnohé historiky, které potom Werich zpracoval v knihách Lincoln 1933 a Všechno je jinak.

Je kouzelné slyšet se smíchem vyprávěné vzpomínky nejen na začátky s Vest Pocket Revuí, ale hlavně na lidi. Na Vlastu Buriana, Ference Futuristu, Karla Hašlera i Rudolfa Frimla, na Charlese Chaplina a další vzory. Především ale na partnery z Osvobozeného divadla, na Ježka a jeho invenci i tvrdohlavost.

Díky Melíškovi a hlavně zvukaři Mikotovi se dochovaly také části, které tehdejší cenzura do éteru nepustila. Včetně citace myšlenek režiséra Jindřicha Honzla o cenzuře, která „by byla vnitřním nepřítelem“ umělce, nebo Werichovy sentence o nápisech na zdech.

Je to další ze série počinů, které udělají radost mnoha generarcím obdivovatelů V+W.