Kolik roků života jste dávali Tata Bojs, když před pětadvaceti lety vznikli?

Cais: Vůbec jsme nad tím nepřemýšleli. Měli jsme radost, že můžeme dělat brajgl, a žili jsme od koncertu ke koncertu. Neustále jsme čekali, až nám někdo zavolá a řekne, že bychom mohli za tři měsíce někde hrát. Když se to stalo, následovalo zkoušení, které bylo cíleno pouze a výhradně k tomu vystoupení. Nikdy jsme si v téhle atmosféře nepředstavovali, jak by to mohlo být za deset let a více.

Mnohé kapely dojdou k momentu, kdy se stane něco velkého a jejich kariéra jde raketově nahoru. My jsme nic podobného nezažili

Několik roků jste zažili fungování kapely v socialismu. Co vám z té doby utkvělo v paměti?

Mardoša: Vnímali jsme to velmi intenzivně. Bylo nám nějakých čtrnáct let a do všech politických souvislostí jsme ještě samozřejmě nepronikli. Já to ale dost vnímal přes rodiče. Můj táta byl v Jazzové sekci a podílel se mimo jiné na pořádání řady koncertů. Od začátku jsme navíc řešili, že když jsme někde chtěli vystoupit, museli jsme mít povolení, respektive takzvaného zřizovatele. Mohla jím být oficiální organizace, která se za kapelu zaručila. Nakonec jsme měli to štěstí, že nám zřizovatele dělal klub Delta, přesněji Obvodní kulturní dům Praha 6, pod který spadal.

Došlo k tomu až v říjnu 1989, ale zažili jsme ještě i to, že jsme museli shromáždit texty a náš zřizovatel je musel někam donést ke schválení. Rozhodně jsme však nebyli kapela, která cíleně vystupovala protirežimně.

Cais: Naštěstí jsme nikdy nemuseli dělat takzvané přehrávky, při nichž kapely hrály své písně před komisí a čekaly, jestli dostanou povolení vystupovat veřejně a případně za kolik.

Vybavíte si z té doby něco konkrétního?

Cais: V září 1989 jsme hráli na nějaké oficiálně nepovolené akci v lomu v Přední Kopanině. Vystupoval tam také Svatý Vincent, který během koncertu zapaloval kříže, seděl na invalidním vozíku a řval do dvou mikrofonů. Někdo z vesnice si zřejmě stěžoval, takže po chvíli přijeli policajti a předčasně akci ukončili. Při zátahu nám sebrali občanské průkazy, které jsme v té době měli jen pár dnů. Nakonec se dohromady nic nestalo, ale zážitek z toho, že jsme se chovali protirežimně, byl skvělý.

Mardoša: A osmnáctého listopadu 1989 jsme měli hrát jako předkapela Z kopce v pražském klubu na Deltě, ale nakonec se stávkovalo. Vystoupili jsme na pódium a nikdo nevěděl, co jsme zač a co tam děláme. Myslím, že jsme nebyli ani uvedeni na plakátech. Ale stávkovali jsme...

Působíte dojmem, že jste nekonfliktní kapela. Zažili jste období, kdy to vypadalo, že skončíte?

Cais: Nic takového se nikdy nestalo. Prožili jsme nepřetržitý tok pětadvacetiletého fungování. Nikdy jsme nevyhlásili pauzu a nikdy tím pádem nebyl žádný comeback.

Měli jste svůj hudební vývoj vždy pod kontrolou?

Mardoša: Naše tvorba odrážela vždycky to, co nás bavilo, co jsme sledovali a nechali se tím inspirovat. Nesnažili jsme se to plánovat, i když to možná jde, ani zrychlovat, zpomalovat nebo jinak řídit.

Cais: Mnohé kapely dojdou k momentu, kdy se stane něco velkého a jejich kariéra jde raketově nahoru. My jsme nic podobného nezažili. Zpětně si to možná můžeme myslet o období vydání alba Futuretro, kdy jsme byli u větší firmy, dostali jsme se do širšího povědomí a trochu jsme vystoupili z toho alternativního okruhu. Nevnímám to ale jako něco razantního. Od ničeho jsme se tenkrát záměrně neodstřihli, jen si nás všimlo více lidí.

Náš vývoj je konstantní, což považujeme za důležité a ceníme si toho. Navíc jsme se snažili dělat věci jinak, než je tu běžné.

Můžeš být konkrétní?

Cais: Rutinnímu vydávání desek, kdy například po třech albech kapelám vyjde best of, jsme se bránili. Přišlo nám to nesmyslné. Ke každé desce jsme se snažili přistoupit koncepčním způsobem nebo ji nějak osobitě uchopit. Asi nejmarkantnější to bylo při vydání Nanoalba, což byl koncept od začátku do konce, a ještě jsme vydali knížku a DVD naplněné u nás do té doby nevídanými animacemi. Prostě jsme se snažili všechny kroky dotahovat trochu víc, než je běžné.

Vydáváte kompilaci Hity a City. Klasický sběr nejslavnějších písniček to ale není...

Cais: Nechtěli jsme na desku jen nabouchat singly, které vzešly z našich devíti alb. Netvrdím, že je to něco super originálního, ale k albu nazvanému Hity jsme přidali ještě jedno cédéčko, které jsme pojmenovali City. Je na něm výběr písniček, jenž by měl dotvořit spektrum a paletu zvuku Tata Bojs.

Mardoša: Neměli jsme pocit, že by naše singly na jednom albu pokrývaly všechny naše zásadní srdcovky. A tak jsme se ve vydavatelské společnosti domluvili, že uděláme dva disky. Na albu nazvaném City jsou tedy písničky, ke kterým máme pocitově blízko, nebo ty, o nichž jsme si mysleli, že by mohly být hity, ale ony se jimi nestaly a my nechápali proč. Jsou tam i naše koncertní stálice nebo písně, které jsou pro určitá období charakteristické.

Které skladby měly být hity, ale nestaly se jimi?

Cais: Například Dostali sme občanský průkaz nám ve své době přišla jako velká hitovka. Bohužel si to naši fanoušci nemysleli. Jenomže v případě Tata Bojs se vlastně nedá říct, že bychom měli rádiové písně. A tak jsou na albu Hity a City skladby, které se hitovkami nikdy nestaly. Rádia hrála snad jen písničku Tanečnice, jinak v podstatě nic moc.