Článek
Nejde mu v první řadě o odpověď na otázku, zda chce získat jadernou zbraň, i když cílem mít vlastní rakety se Íránci nikdy netajili. Spíš se snaží dostat „pod kůži“ opravdovému životu. Málokdo tuší, že umí persky a rozumí jak řeči obyčejných lidí, tak šeptem hlášeným zprávám.
Nestydí se dát si v bistru opečené mleté maso na jehle, což je pro mnohé „vyšší“ vrstvy neprominutelný prohřešek, ani jíst polévku zvanou „lebky a paznehty“ z ovčích hlav, což se už vůbec nesluší. Prý chutná skvěle.
Suverénně se pohybuje v poměrně vysokých patrech politiky, nakonec byl zpravodajem během prezidentských voleb Mahmúda Ahmadínežáda, podobně jako na tržišti, mezi mládeží ve městě nebo mezi kočovníky. A vydává o tom i jedinečné fotografické svědectví.
Má cit vypovědět o tom, že milovaný i nenáviděný Ahmadínežád nemluvil o „vymazání Izraele z mapy“ – jak v anglickém překladu zveřejnili samotní Íránci, ale „že režim okupující Jeruzalém musí zmizet ze stránek času“. Rozdíl zdánlivě malý, na diplomatickém poli obrovský.
Vyzpovídal i českou šíitku Janu, ženu Íránce s místní zkušeností, stejně jako muže využívajícího manželství na dobu určitou, což je zvyk určený spíše vdovám a rozvedeným ženám. Cituje nadšenou českou turistku upřímně okouzlenou srdečností lidí i krásou přírody, která však netuší nic o vibraci cen benzínu či o růstu počtu politických vězňů. Ani o desetitisících lidí toužících po chirurgické úpravě „velkého“ nosu, aby zkrásněli. To jen on se snaží pohlédnout hlouběji, aby poznal, pochopil. I taková je země, kterou Tureček patnáct let studuje, navíc v pozici člověka ze země, jež pomáhá „velkému a malému Satanovi“, což je běžné označení pro USA a Izrael.