Režisér Dušan D. Pařízek se svým týmem text hry razantně, ale obratně seškrtal do podoby devadesátiminutové inscenace bez pauzy. Tím, že hru zbavil „upovídanosti“, obnažil její modelovost, na druhé straně ji ale zbavil i jedné ze základních charakteristik. Hru vyvázal z dobových souvislostí (což u Havlových her nikdy není bez problému).

Zasadil ji do prázdné krychle jakožto glóbu, v němž se odehrává moralita vzestupu kariéry Hugo Pludka. Toho hraje Martin Pechlát jako introvertního intelektuála, řešícího svět jako obří šachovou partii. Je víc principem než konkrétním člověkem, což v závěru režie stvrzuje tím, že ho nechá vznášet nad jevištěm jako levitujícího hlasatele dosažených pravd.

Posun ve výkladu hry je nejpatrnější ve scéně, kdy Ferda Plzák rozehrává své zahajovačské entrée. Vladimír Javorský atakuje diváky v rozsvíceném hledišti a oni na jeho hru překvapivě ochotně přistupují – právě proto, že je to pro ně jen hra, z níž se vytrácí obludnost manipulace, a Javorského „zahajovač“ se stává téměř nejsympatičtějším hrdinou inscenace.

Tuto Zahradní slavnost asi budou vnímat diváci generačně odlišně – ti mladší ji bez problémů přijmou jako zábavnou moralitu, pamětníci zahajovačsko-likvidátorské reality v ní budou postrádat víc temných odkazů. V každém případě má ale Pařízkova inscenace řadu výborných hereckých výkonů – kromě Pechláta a Javorského je to především Alois Švehlík (otec Pludek) a Jaromíra Mílová (Likvidační tajemnice). Režijně nedotažený zůstal nápad „hudební“ revolty v postavě Petra (Roman Zach), v druhé polovině inscenace také ztrácí na temporytmu.

I tak lze ale znovuzrození Zahradní slavnosti přičítat k ziskům právě končící sezóny.

Celkové hodnocení 75 %