Zásadní otázkou však bylo (stejně jako u každé legendy), jestli produkce formace nakonec nesklouzne do trapnosti a zbytečně rozplizlé nostalgie. Na definitivní rozuzlení si fanoušci v hale museli přece jen nějakou dobu počkat. Čas jim zatím pomáhala krátit českoněmecká předkapela Bitch & Chips. A popravdě řečeno, byla to příjemně využitá chvilka. Kapela totiž vyloženě nenudila, zahrála si na velkém pódiu a fanoušci se při ní vlastně připravili na hlavní hvězdy.

Živá produkce Kiss má daná pravidla. Opona se stříbrným logem kapely, hromový hlas na uvítanou a záběry (stále stejné) na obřích obrazovkách, kde hudebníci pochodují na scénu, patřily k obvyklému koloritu kapely.

To samé lze říci i o průběhu koncertu. Očekávané skladby (Love Gun, Lick it Up či Detroit Rock City) a očekávané triky (hrátky s pancéřovkou, pekelné plameny i chrlení krve) dnes už nikoho nešokují. Jenže kouzlo Kiss tkví v něčem jiném než v překvapivosti. Sílu kapely podporuje především dokonale zvládnutá pódiová prezentace (počínaje logem skupiny a konče maskami hudebníků) a naprosto profesionální práce s davem natěšených fanoušků.

Když kytarista a zpěvák Paul Stanley klečel při první písni Psycho Circus na kolenou, dával najevo lidem ve tmě haly, že je ochoten pro ně na prknech vypustit duši. A když baskytarista Gene Simmons v rámci skladby God of Thunder plival červené barvivo, dělal to s takovou důvěryhodností, jakoby to byla jeho vlastní krev.

A právě v uvěřitelné přesvědčivosti vězí kouzlo těchto rockových fosilií. Muzikanti z Kiss dokázali vnutit fanouškům představu, že to myslí vážně a že jim jde o to samé jako lidem v sále. Totiž užít si naplno rockovou estrádu se vším všudy.

Skupině Kiss se toho večera podařilo přivézt především nostalgii zlatých rockových časů, kdy na vyprodaných stadiónech vystupovali novodobí hrdinové s elektrickými kytarami v rukou a make upem na zpocených tvářích. Ale co je na nostalgii tak špatného? Hodina a půl návratu v čase přece nikomu nemůže ublížit.

Celkové hodnocení 80%