Proč jste začal psát právě detektivky?

Moje první kniha detektivka nebyla, ovšem druhá měla příběh, který bylo možné vyprávět pouze jako detektivku. Je to dobrý žánr, protože musíte mít dobrý příběh a snadno se ponoříte do vážných témat. Je tam také vždy přítomna smrt, a když je někde smrt, máme tendenci se tázat po zásadních otázkách života.

Píšete knihy o chladnokrevných vraždách. Jste jimi přitahován pouze jako autor, nebo se o takové případy zajímáte i jako Hakan Nesser?

Ne víc než průměrný občan. Ale víc se zajímám o motivy. Proč si lidé často vzájemně dělají špatné věci? A nejsou to jenom špatní lidé, ale i obyčejní dobří lidé. Když spáchají zločin zlí lidé, není to překvapivé, ale kolikrát se k němu uchýlí i hodný člověk, u kterého byste to nečekali.

Proč se k tomu podle vás takoví lidé uchylují?

To jsem se snažil zodpovědět ve více než dvaceti knihách. Kdokoli se může ocitnout v situaci, kdy je pro něj jediným řešením něco tak extrémního, jako je spáchat vraždu. Kdokoli může být vrah. Často jde o odplatu. Představte si člověka, kterému někdo zavraždí nebo znásilní dítě. Já bych asi na vraždu pomýšlel.

Ale člověk, který má k vraždě, řekněme, dobré důvody, je podle mě většinou připraven jít za svůj čin pykat do vězení. Nikdy nelze za vraždu odpustit trest. Ale někdy ji lze pochopit a tomu činu porozumět. Ze soukromého morálního hlediska to může být omluvitelné. Společnost jako celek to ale nikdy tolerovat nesmí.

Existuje v historii kriminalistiky a zločinu případ, který byste rád pojal literárně?

Ani ne, jiní autoři píší o skutečných zločinech daleko lépe než já. Podle mě vyniká John Grisham. Má k realitě tak blízko, až z toho mrazí. Doporučuji jeho knihu Nevinný. Amerika má velmi podivný soudní systém. Kdokoli se může dostat do vězení, i když nic neudělal, a je těžké se z toho dostat ven. Ta kniha se povedla. Ale je těžké o takových věcech číst.

Hlavní postavou vaší knihy je komisař Van Veeteren. Vložil jste do něho vědomě vlastnosti některých slavných literárních detektivů?

Je to archetypální knižní detektiv, což byl můj záměr. Trochu jako Maigret, malinko jako inspektor Morse. Chová se intuitivně, zbavený iluzí o světě, a je melancholický.

Někteří spisovatelé tvrdí, že je dobré psát každý den, aby nevyšli ze cviku. Myslíte si to také?

Myslím, že to je skvělý nápad. Ovšem mně se ho nedaří uskutečňovat.

Dlouhou dobu jste strávil mimo rodné Švédsko…

Pobýval jsem v Londýně, ale opustil jsem ho letos v lednu a žiju ve Stockholmu a na Gotlandu. V New Yorku a v Anglii jsme se ženou strávili šest let a považovali jsme za privilegium mít možnost poznávat jiné společnosti, než je naše vlastní.

Jak se liší od švédské?

Británie je Evropa, je to tam velmi blízké tomu, co známe. Ale Amerika je jiný svět. Až to člověka překvapí. Žil jsem v New Yorku, což je skvělé město, které se liší od zbytku země. Ale chápete, při všem tom střílení ve školách a takových příšernostech, že naprostá většina země stále hájí především právo mít zbraň… Znám v New Yorku mnoho lidí, kteří se za Ameriku stydí.

Co švédského vám v zahraničí chybělo?

Mám Švédsko rád, nežije tam moc lidí. Počet obyvatel je srovnatelný s Českou republikou, ale je to mnohokrát větší země. Teď jsem například ve svém letním domě na ostrově Gotland, a když se vydám se svým psem do přírody, můžu chodit hodiny a nikoho nepotkat. Jen ptáky, krávy a ovce. Je tu krásně, velký klid.

Nedávno došlo v Londýně k případu, kdy dva lidé podřezali z politických důvodů britského vojáka. Ve Švédsku zase přistěhovalci zapalují ve Stockholmu auta a ničí veřejný majetek, v Bostonu byl spáchán atentát na účastníky maratónu, v Turecku vypukly velké protivládní protesty. Co soudíte o současném stavu světa?

Můj pohled je velmi pochmurný. Někdy mě překvapuje, že stále při tom všem pokračuje.

Přemýšlíte o tom, co by se mělo stát, aby byl svět bezpečnější?

Zavolám vám, až přijdu na dobrou odpověď. Kéž bych to věděl.