Čtyřicetiletý De Santis, dobře poučený tradicí magické literatury svého kontinentu, jakož i koktejly postmoderních textů, se zřejmým odkazem na Umberta Eca, rozvíjí současný příběh s prvky detektivky, profesního románu i fantaskna.

Do přímořského letoviska Puerto Esfinge se sjíždějí účastníci sympózia překladatelů. Samotné městečko je zahaleno do nepřívětivého oparu, po sezóně vládne všude pusto, místní obyvatelé mají podivnou pověst paranoiků a na pláži se podezřele často objevují mrtví tuleni. Již prvního dne konference dojde k záhadnému úmrtí prvního lingvisty. Vše ukazuje na sebevraždu, jenže další smrt na sebe nenechá dlouho čekat.

Příběh sledujeme s odstupem několika let, tak jak na něj vzpomíná hlavní postava prózy, překladatel odborné literatury Miguel. Právě on se nezávisle na policii vydává po stopách záhady a nakonec je to také on, kdo spíše než mužové zákona může dojít k řešení, které se nachází daleko za hranicemi racionálna. Neboť jak se traduje, mýtickému jazyku Acheronu se buď člověk nepoddá a získá věčnost, anebo se stane jeho smutnou obětí.

Jako vypravěč vystupuje De Santis poněkud chladně, nikde větší známka po emocionálním poryvu, události líčí přímočaře a úsporným jazykem. Přestože zcela zřejmě protěžuje zábavnou, tedy detektivní a později fantaskní rovinu vyprávění, občas otevře malá vrátka i svým reflexím a pak se věnuje obecným otázkám funkce jazyka. Píše například, že ze všeho nejtěžší je překládat ticho, kterým každá kniha mlčí. A že naše jazyky jsou velmi nedokonalé symboly k zachycení skutečných významů.

Kniha Smrtící překlad přinesla svému autorovi zatím největší úspěch, když se v roce 1997 dostala do finále ankety o nejlepší španělsky psanou knihu roku prestižního nakladatelství Planeta.

Pablo De Santis: Smrtící překlad, přeložila Lada Hazaiová, Mladá fronta, 184 stran