V jeho kapele se sice nechyběli dobře známí nestoři včele v čele kontrabasistou Cachaítem Lópezem a trumpetistou Guajirem Mirabalem, zvuk však značně ovlivněn afrokubánským bigbandovým jazzem a dokonce i raným rhythmandblues, jehož ohlasy přinášeli nejen elektrické varhany, ale především elektrická kytara Manuela Galbána, který stejně jako Ferrer dostal letos cenu Grammy.

Došlo však i na pojetí dobře známé od Buena Visty, v jeho duchu se především nesla pocta pianistovi Rubénu Gonzálezovi, Ferrer však jasně ukázal, že jedno pojetí mu nestačí. Vedle typických uvolněných skladeb si vystřihl i říznější písně s výrazným latinských rytmem perkusí , která strhly publikum. Naplno však svoje kvality prokázal až v šansonově laděném přídavku, který zpíval jen za doprovodu piana. Ferrer nemá jen sametový hlas, který si podmaní publikum pohodovými prosluněnými  půlstoletí starými kubánskými hity, ale bez problémů zvládne i vypjatou dramatickou skladbu, která by byla nad síly mnoha mnohem mladších interpretů. Není divu, že ho diváci nechtěli pustit, a tak se koncert protáhl na dvě a půl hodiny.