Josef Fousek tam představuje kolekci fotografií, jejichž hlavním tématem je pouliční život obyčejných lidí. Prezentované práce se dotýkají černobílého sociálního dokumentu, a mají tedy blízko k takovým jménům, jako je Karel Cudlín, František Dostál či Jindřich Štreit.

Fousek se představuje především jako pozorný obrazový glosátor. To, co popisuje ve svém literárním díle, je na fotografiích zobrazeno originální vizuální formou. Jeho síla tkví především ve zvláštním skloubení smutku a humoru dohromady. Smích skrze slzy se tomu někdy říká.

Když vidíme na fotografii starou babičku, která se sklání ke svému psíkovi, nelze v sobě potlačit určitou formu dojetí. Tam, kde muž krmí na téměř osamělém náměstí (v pozadí ho míjejí dvě postavy) hejno holubů, se zase ptáme po zasutém symbolu. A u pouličního kamelota s novinami na nás dýchne trocha zaprášené nostalgie.

Výhodou Josefa Fouska bezesporu je, že kromě pohotového oka vládne i bystrými literárními postřehy, které každé dílo doprovázejí. Obraz a slovo tak tvoří neopakovatelnou symbiózu a vedou pozorovatele nenásilně určitým směrem. Někdy se člověk zasní, jindy pousměje a někde najde i skrytý jinotaj. U díla, kde stojí dvě postavy na Staroměstském náměstí je napsáno „Zebou mě ruce. Dneska je tady na Staromáku zima. To víte, je únor!“ V dobách paranoidního normalizačního socialismu byl tento aforismus téměř politickou provokací, hraničící s vlastizradou.

Procházka ulicí

Umístění fotografií v průchozí chodbě frigidní betonové stavby bývalého Domu kultury ROH je vlastně tím pravým místem pro výstavu. Dostaneme tak k dobovým fotografiím i nefalšované dobové kulisy.

A že je galerie v podstatě průchozí chodbou? Ani to nevadí. Vždyť díky tomu spolu s Josefem Fouskem procházíme ulicí, kterou lemují lidičky, domy a zvířata, které fotograf zachytil díky své touze zobrazovat svět.

Celkové hodnocení 75 %