Článek
Básník i satirik se v relativním klidu přírody a širší rodiny zamýšlí nad tím, zda jsou lidé šťastní, co je činí spokojenými i co by se vůbec dít nemělo. Třeba je proti tomu, aby se prodávala půda této země, maximálně pronajímala.
Přiznává, že je v tom směru výjimka, ale hájí své právo na názor. Podobně jako v odpovědi, zda je boj za mír passé. „Perfektně vyzbrojené armády nejmocnějších států bojují za mír jako lvi, a přece po míru ani vidu, ani slechu,“ říká a vystihuje tak jednu z absurdit naší doby.
Přiznává, že má alergii na lidi, kteří musejí mít pravdu za každou cenu, a tu svou vyvekslovanou nebo vyboxovanou pravdu používají jako obušek na své bližní. A dodává, že „pravda“ může být nejen trapná, ale i nechutná, nehorázná, nespravedlivá i nelidská. Záleží totiž na tom, kdo a proč ji hlásá, kdo a proč ji překrucuje a zneužívá.
Není to kniha líbivá, ale pravdivá, ba nemilosrdná. Minimálně v Žáčkově upřímnosti, a věřte, té není málo.