Článek
Sám o sobě říkáte, že se pohybujete na pomezí malby a konceptuálního umění. V čem je váš přístup k malbě jiný?
Nesnažím se vyjadřovat příběhem a ukazovat realitu filtrovanou přes svůj subjektivní dojem. Abstraktní rozměr mého díla dává divákovi možnost větší svobody ve vnímání. Naopak obraz s krajinou dává relativně omezený prostor, jak ji vidět jinak. A pokud je zároveň realistická, věříte, že ta krajina někde existuje, i když může být absolutní autorovou fikcí.
Tady jsem režíroval urychlený rozklad, kdy věci nějak zanikají. Zajímá mě obecně vnímaný čas a v téhle mé práci je hlavní otázka náhody
Snažím se o to, aby ty věci byly pravdivé, na což vždycky kladl důraz Vladimír Skrepl (Šimera u něj absolvoval na AVU, pozn. red.). Ty věci jsou jednoduché, třeba flek na papíře, hlavní je vytvořit výsledek úplně jiným procesem.
Na první pohled vaše fotografie vypadají jako dokumentační materiál vědeckého pokusu, přitom názvem výstavy Duch látky evokujete romantickou představu tajemné alchymie.
Alchymie v určité době odpovídala veškerému vědění společnosti, potom se přes Junga a okultismus stala něčím, co společnost vnímala s úsměvem jako pseudovědu. V jedné fázi jsem se dostal k tomu, že alchymie pro mě byla inspiračním zdrojem.
Alchymista z jednoduchých věcí vytváří cenné prvky, umění se tak pro mě stalo určitou paralelou, protože umělec bere také základní materiály jako hlínu, dřevo a barvy a svým postupem z toho vytváří cenná díla. Spousta lidí mě vnímá jako umělce reagujícího na konstruktivní vlnu 60. a 70. let, chtěl jsem, aby tak výstava vypadala – neoromanticky a trochu záhadně.
Po takzvaných stékaných obrazech nebo malbách vzniklých ve stavu beztíže tentokrát pracujete se základním pigmentem barvy. Proč?
Snažil jsem se barvu rozložit na proces a prezentaci. Když máte barvu v ateliéru v nějaké pixle, vytváří objem a má váhu. Obraz je přitom vždycky vnímán skrz plochu, a já jsem se u těchto fotek snažil vytvořit ten třídimenzionální objekt pomocí nějakého procesu, což bylo v tomto případě zmrznutí.
Duch látky
FOTO: archív GHMP
V celém procesu tedy fungujete spíš jako režisér, který do ateliéru přizval přírodu a její zákony?
To máte pravdu. Tady jsem režíroval urychlený rozklad, kdy věci nějak zanikají. Zajímá mě obecně vnímaný čas a v téhle mé práci je hlavní otázka náhody. U obrazů si nevytvářím skici, nevím, jak budou na konci vypadat. V procesu se něco děje a chyby jsou taky důležité momenty. Jsou záchytnými body pro diváka, když je objeví.
Fyzikální zákony neznám tak podrobně, ale to je ta umělcova svoboda. Můžete je využívat intuitivně do chvíle, kdy vám vyhovují. A když vám přestanou fungovat, tak se třeba dozvíte něco víc a ono to potom funguje líp. Nikdy ale nepracuju jako vědec, abych ověřoval jednotlivé postupy a došel k tezi, která potvrzuje nějaké pravidlo.
Vnímáte vůbec ten rozdíl mezi fotografií vědeckého experimentu a uměleckým dílem?
Je to hodně subjektivní a je to o rozhodnutí umělce z něčeho udělat umělecké dílo. Jdu na to duchampovsky – jsem umělec a dělám umění. Nejsem vědec.