Začínal jste v šedesátých letech. O hudební atmosféře té doby se říká, že byla úžasná. Máte ji tak v paměti?

Z mého pohledu to bylo těžké blues. Narodil jsem se v Praze, ale když jsem vyrůstal, má rodina se přestěhovala do Příbrami, kde měl otec práci.

Rozjížděla se tam tehdy těžba uranu. Bydleli jsme v paneláku, kolem kterého bylo bahno, a já z okna koukal na dráty, za kterými pracovali političtí vězni. Když některý z nich utekl, uzavřely se všechny komunikace a následovaly manévry. Bylo to odporné. Příbram tenkrát byla velice tvrdá, často někdo někoho zapíchl.

Z pohledu světového vývoje je rhythm and blues nejsilnější proud populární hudby

Abych tam mohl existovat a ubránil se, stal se ze mě rváč. Někdy jsem někomu ránu uštědřil, jindy jsem zase nakládačku dostal. Jinak to totiž nešlo, když jste se nebyl schopen ubránit, všichni se po vás vozili. A nosíval jsem domů dvojky z chování.

Nebylo to moc romantické, ale tak si na ty časy vzpomínám.

Tehdy jste se také dostal k hudbě?

V době své puberty jsem začal hrát na kytaru a mým repertoárem byly trampské písničky. Smysl to začalo mít v polovině šedesátých let, kdy jsme se z Příbrami odstěhovali zpět do Prahy. Tam jsem naskočil do rozjetého hudebního vlaku. Mé první kapely byly rockové. Hrál jsem v P-67, Colour Images nebo Double Time.

Cesta od rock’n’rollu k blues byla složitá?

Dnes se na hudební styly pohlíží jinak, nuance, které v té době hrály podstatnou roli, už ztratily význam. Tehdy jsme je ale rozlišovali. Věděli jsme přesně, co je pravé blues a co nikoli. Já k němu došel tak, že jsem se vracel. Když jsem poznal Johna Mayalla, The Cream nebo Jimiho Hendrixe, dočetl jsem se, že autory skladeb, které hrají, nejsou oni. Začal jsem pátrat po tvorbě původních autorů, a tak jsem se dostal ke kořenům blues.

Objevil jsem jeho krásu, sílu a pochopil jsem, že je to styl, který chci hrát. Zatímco se tedy moji vrstevníci rozdělovali na tábor příznivců Beatles a tábor fanoušků Rolling Stones, přičemž já jsem původně patřil do rhythmandbluesového tábora Stounů, šel jsem zpátky k blues, na kterém jsem se začal učit.

Co pro vás bylo na blues tak fascinující?

To je těžké říct, špatně se to vysvětluje. Bylo to něco jako úder bleskem. Okamžitě jsem ho vzal za své. Cítil jsem, že rezonuje s mým cítěním a odpovídá mému hudebnímu jazyku. Blues říkalo naplno to, co jsem jako muzikant cítil. Nebyl jsem schopen se od něho odtrhnout. Byl to pro mě skoro až duchovní zážitek.

Jste bratrancem Petra Jandy z Olympiku. Debatovali jste v šedesátých letech o hudbě?

Nejdřív ne, protože on byl v Praze a já v Příbrami. Když jsme se ale přestěhovali zpět do Prahy, byli jsme v kontaktu. Já z něho tahal rozumy, radil mi hlavně v technických věcech. Petr je o šest let starší než já. Vždycky jsem si ho vážil a bral ho jako zkušenějšího muzikanta. Nebyli jsme ale tehdy pořád spolu, vídali jsme se zřídka. Olympic hodně hrál, jezdil na koncerty a Petr byl tím pádem pořád pryč.

Líbí se vám hudba Olympiku?

Zpočátku se mi líbila moc. Když jsem ale našel svou hudební vizi, sledoval jsem ji už méně. Mnohem více mě totiž začala zajímat instrumentální muzika. Nikdy jsem nebyl stavěný na zpívanou...

Vůbec nezpíváte?

Zpívám, dokonce skvěle. Bohužel ale jenom ve snu. Mám totiž takové sny, ve kterých odzpívám celý koncert. Je zajímavé, že vždycky anglicky. Jinak ale zpěvák nejsem, zpívám falešně a vím o tom. Přiznám se, že netuším, jak to mám udělat, abych ladil.

Mění se s postupem doby i blues?

Je to tak silný žánr, že jeho základy zůstávají stejné. Postupem času se ale několikrát trochu změnilo. Třeba v rock’n’roll nebo jazz, vznikly z něho i samostatné větve. V posledních letech se blues proměnilo v hiphop a funky. Tím se vrací do taneční podoby, protože původně se hrálo v tančírnách k tanci. V žánrech je blues všudypřítomné. Podle mě je z pohledu světového vývoje rhythm and blues nejsilnější proud populární hudby.

Dnes se na hudební styly pohlíží jinak, nuance, které v té době hrály podstatnou roli, už ztratily význam. Tehdy jsme je ale rozlišovali

Chápete blues jako umění?

Když má mít nějakou kvalitu, musí to být Umění s velkým U. Pokud se na ně má hlavně tančit, je to umění s malým u. Také je to ale umění, protože když někdo umí napsat písničku, která se pak hraje několik desítek let a lidé si ji zpívají třeba u táboráků, je to velký kumšt a někdy až zázrak.

Když skládáte, snažíte se vytvářet Umění s velkým U?

Takhle o tom neuvažuju. Dělám to, co mě baví. Drtivá většina mých autorských nápadů má nějaké pozadí, stojí na skutečném příběhu. Pak teprve začnou vznikat skladby.