Minulý pátek jste odehráli s Martinem Vajglem první koncert. Bylo to uzavřené vystoupení v Bratislavě. Jaký jste z něho měl pocit?

Z profesionálního hlediska to dopadlo skvěle. Trochu jsem se ale bál otočit, protože bych za sebou neviděl Ferdu, tak jak jsem na to byl zvyklý. Pořád jsem myslel na to, jak v písničkách bubnoval. V tomto ohledu to totiž bylo jiné, protože každý bubeník má svůj styl.

Je možné, že nějaká písnička o Ferdovi vznikne

Ve prospěch Martina Vajgla musím říct, že své party zvládl skvěle. Naučil se verze, které bubnoval Jan Antonín Pacák, jenž s námi hrál v 60. letech, takže například písničku Želva vrátil do té doby. Na zkoušce jsme na sebe nejdřív rozpačitě koukali, ale potom jsme se dohodli, že to tak necháme. Na koncertě jsem z toho byl trošku nervózní.

Bude to běh na dlouhou trať. Buď si sedneme po všech stránkách, anebo ne. Muzikantsky je to v pořádku, potíž vidím ve vnitřní sounáležitosti. Ta se bude teprve vyvíjet.

Proč jste si na post hostujícího bubeníka vybrali právě Vajgla?

Nehledali jsme progresivistu. Šlo nám o to, aby byl věkem přiměřený našemu, měl zkušenosti, hudební branži dobře znal a aby nebyl žádný hlupák. Martin se víceméně přihlásil sám a řekl nám, že se na bicí učil hrát podle Pacáka. Dodal, že repertoár Olympiku ovládá a zná všechny písničky. Když jsem se ho pro jistotu zeptal, jestli potřebuje nějaký materiál k tomu, aby se naučil všechny skladby programu, odpověděl, že to zvládne. Potěšilo mě to.

Bylo těžké rozhodnout se po smrti Milana Peroutky pokračovat s Olympikem dál?

Měli jsme to ulehčené tím, že nás spousta lidí podporovala. Návštěvnost našeho profilu na Facebooku stoupla o dvě stě procent. Když jsme se fanoušků zeptali, máme-li pokračovat dál, devadesát procent z nich si to přálo. Kdyby to dopadlo obráceně, asi bychom se rozešli.

Samotné rozhodnutí jste ale museli udělat vy.

Ta podpora nám to hodně určila. Nevěděli jsme ale hned, jestli budeme hrát dál. Je těžké to vysvětlit, ale odchod Ferdy bylo něco jako ztráta rodinného příslušníka.

Vztahy v rockové kapele jsou velice silné a emocionální, jejich vývoj trvá léta. Aby všechno fungovalo, chce to čas a zažít spoustu věcí, dobrých i zlých. Teprve po letech si můžete definitivně říct, že vám spoluhráči sedí a jste schopen s nimi fungovat. Olympic to měl všechno odžité.

Teď to začíná znovu. Po prvním koncertu v Bratislavě se mi ale zdá, že by to mohlo fungovat. Jasnou odpověď budu však znát až za rok nebo dva. Pořád je tu možnost, že to nebude fungovat a skončíme.

Na Peroutkově pohřbu jste popsal, jak k jeho smrti došlo. Opravdu za tím byly jen ty nešťastné schody, ze kterých spadl?

Bylo to tak. Přijeli jsme z koncertu v Karlových Varech a zastavili před jeho domem ve Vršovicích. Ferda vystoupil a vzal si činely, stoličku, bubínek a tašku s kostýmem. Pak se na mě podíval a řekl: „Django, já tě mám fakt rád.“ Zeptali jsme se ho, jestli nechce pomoc, ale on odpověděl, že to zvládne. Dům má postavený na svahu, takže schody k němu na jeho zahradě vedou dolů. Vždycky jsem říkal, že bych po nich nechtěl chodit.

Málokdo o něm věděl, že každý den chodil v sedm ráno do práce. Jezdil do Radotína, kde byl spoluvlastníkem instalatérské firmy. Mohl být dost unavený…

Vydá Olympic ještě novou desku?

Měli bychom ji vydat na podzim. Mám už šestnáct písniček a myslím, že ještě pět dalších vznikne. Vybereme čtrnáct nejlepších. Bude to písničkové album, žádná velká tvrďárna. Asi se tam odrazí náš věk, revoltu nečekejte.

Myslím si, že by nové sestavě mohla ta deska pomoci. Budeme zkoušet, budeme se scházet, diskutovat, hádat se. To všechno by mělo začít ukazovat, jestli spolu budeme schopni být.

Napsal jste už písničku o Milanu Peroutkovi?

Zatím ne, ale napadlo mě to. Když zemřel Mirek Berka, napsali jsme písničku Ten kluk. Je možné, že nějaká o Ferdovi vznikne i teď.